Budu pokračovat v duchu historické exkurze po počátku Velikonoc a slovanských zvyků. Nápomocen mi je opět Bájeslovný slovanský kalendář a internet.
Prvá církev založená 31 let po Kristu Velikonoce nikdy neslavila. První Křesťané slavili židovský svátek (který dal Bůh Izraelitům) také v novém duchu na památku událostí, které byly spojeny s tímto svátkem. Prvá církev Boží nikdy neslavila den, který měl připomínat Zmrtvýchvstání. Připomínala si pouze památku smrti Krista (svátek Pascha- Pesach, což je svátek nekvašených chlebů, svátek připomínající osvobození z Egyptského otroctví).Pasach=překročit. Tento svátek byl také slaven při poslední večeři Krista.
Na začátku druhého století jiná církev, která si přivlastnila právo na to, že je pravou církví Kristovou, namísto svátku Paschy zavedla nový svátek nazvaný „Svátkem Zmrtvýchvstání“.

Den Svatého Patricka /Lá Fhéile Pádraig Feast of saint Patrick/ je svátek oslavující Irskou kulturu /aspoň v posledních letech/ byl však původně uznávaným svátkem svatého Patricka, patrona svatých který představil Křesťanství v Irsku /už jsem někde psala/. Je sledovaným svátkem Římskokatolické církve, a pochopitelně uznávaným svátkem Irské křesťanské komunity, i když zejména v posledním století se stal jakýmsi symbolismem Irské kultury - Irský stát se stal státem teprve nedávno, a stále je ostrov rozdělen na Severní Irsko, které patří Anglii a Irsko. Oslavným dnem se den Svatého Patricka stal na začátku 17 století. Tento den je charakterizován zelenou barvou, návštěvou kostelů, zejména u starší generace, průvody v převlečení /něco jako kdysi 1.Máj u nás/ a nadměrnou konzumací alkoholu. /Pochopiteně den svatého Patricka slaví všichni Irové, i ti žijící v exilu jako v Americe, Australii a Kanadě, v druhé polovině 19 století tu byl hladomor, a tak docházelo k masivnímu odlivu Iru na další kontinenty, zejména do Ameriky /budoucí početná skupina voličů prezidenta „Obambi“, který je prý „napůl Ir“ jak prohlásil v proslovu při poslední návěštěvě Irska u svých „nově nalezených“ Irských příbuzných/.

Na internete ma zaujalo toto výstižné označenie jednej z príčin súčasnej krízy: "Európska svetová finančná kríza ma svoj prvopočiatok v tom, že peniaze, ktoré mali byť zmenkou, zastupujúcou hodnotu, sú vyplácané ľuďom, ktorí žiadne hodnoty nevytvárajú. Tento stav nie je zložený z jednotlivých výstrelkov, ale je samým fundamentom spoločenského systému zvaného kapitalizmus. Napríklad enormné platy, prémie a mimoriadne odmeny, vraj kvôli ich schopnostiam a pracovnému nasadeniu, sú vyplácané manažmentu, členom rád podnikov a bánk, aj keď sú stratové".

Ophagor nám odeslal(a) následující článek:
Úvod
So slávnym Nekonečným Príbehom som sa stretol ešte ako malé dieťa v predškolskom veku, a to konkrétne s jeho sfilmovanou a od knihy značne odlišnou podobou, dokonca s tretím dielom, ktorý s pôvodným príbehom mal pramálo spoločného. Napriek tomu ma ten príbeh a svet uchvátil a našiel som si pomocou vtedy obľúbených požičovní kaziet cestu k predošlým dielom. Pôvodnú knihu od Michaela Endeho, priznám sa, som nikdy nečítal.
Potom som nastúpil ako šesťročný do prvého ročníka základnej školy, kde okrem čítania, písania a počítania som sa oboznámil i so základmi kresťanského náboženstva v jeho luteránskej forme, o ktorom som dovtedy mal len matné zdanie dovtedy som o náboženstve nič nevedel, snáď len to, že Ježiško sa narodil v maštali a že nosí darčeky. Kresťanstvo ma však ovplyvnilo svojím determinizmom a fatalizmom do tej miery, že som sa s modlitbičkou k Pánbožkovi uchyľoval pred každou písomkou, či každou stresujúcou situáciou. Napokon pre chlapca, ktorý mal toho času problémy v rodine a sám sa ešte nedokázal fyzicky brániť, je pochopiteľná takáto forma eskapizmu. Jediné, v čom mi toto obdobie pomohlo bolo snáď v tom, že som si už v mladom veku osvojil postupy mystického rozjímania. Popravde som však viac prosil Boha, ako ho oslavoval. Napokon až upadnutie od viery ma posilnilo a spravilo ma sebestačným.

Snape nám odeslal(a) následující článek:
*** Začátek citace z www.bsg.cz ***
Kruh času

Vše, co se už stalo, stane se i znovu.
Omnia illa et ante fiebant, omnia illa et rursus fient.

Podle Gaiuse Baltara, je tato část Pythiina proroctví velice dobře známa. Laura Roslinová na to později navazuje, když Starbuck říká:

*Pokud věříte v Bohy, věříte v kruh času, kde všichni hrajeme své role v příběhu, který se neustále opakuje napříč věčností.*

Kruhové plynutí času (známé také jako *věčný návrat*, nebo *věčné opakování*) je řeckému náboženství cizí. Vyskytuje se ovšem v jiných náboženstvích, nejvíce asi v mayském.
*** Konec citace z www.bsg.cz ***

SvetloAtlantidy nám odeslal(a) následující článek: Posuzováno moderníma očima, zdá se být dnešní svět jakýmsi vrcholem naší civilizace. Ano, v mnoha ohledech se dá říci, že tomu tak skutečně je. Téměř ve všech oborech je vývoj skutečně na virtuálním vrcholu. Technologie se neustále vyvíjejí, počítače jsou stále chytřejší a výkonnější, naše domácí spotřebiče vyžadují stále méně energie na svůj provoz ( na druhou stranu je nám jich podsouváno stále více). Také ušetříme mnoho času, jelikož právě tato zařízení a veškeré možné stroje nám umožňují, abychom měli více času pro sebe. Ono to jde ale ruku v ruce s tím, že vše musí být rychle uděláno, každá promarněná vteřina je problém a tak se lidé ocitají v tom, co označujeme stres. A aby toho nebylo málo, fenomén rychlosti se projevuje, bohužel, i v jiné oblasti, kam naopak vůbec nepatří. A tou je naše zdraví.

Nie, v človeku niet absolútne nič božského! A prečo je vôbec potrebné hľadať a nájsť správnu odpoveď na túto otázku? Pretože si o sebe myslíme omnoho viac, než je zdravé. Pretože si neodôvodnene a pyšne pestujeme nezdravé sebavedomie, z ktorého nemôže nikdy vzísť nič dobrého.
Porovnajme si napríklad umelca a jeho umelecké dielo s Tvorcom univerza a človekom, ktorý je taktiež Jeho dielom. Ak napríklad umelec namaľuje nejaký obraz, medzi ním a jeho obrazom sa nachádza obrovský rozdiel čo sa týka miery ich seba uvedomenia. Človek je totiž vedomý si seba samého, kým jeho dielo zostáva vždy iba nevedomým predmetom. A práve na tento priepastný rozdiel v miere seba uvedomenia maliara a jeho obrazu treba zvlášť poukázať. Je to totiž rozdiel medzi vedomým a nevedomým.

Transmise:

Lidské tělo má tvar a každé vypadá jinak. Někteří lidé jsou si podobní, jiní používají stejná gesta, mimiku a zjednodušeně řečeno se chovají stejně.

Zrození podoby:

Člověk se vyvinul (zformoval) na základě toho, co ho buď ovlivnilo, uhnětlo nebo co přijal za své. Přijmutí za své je pravděpodobně hlavní princip, který do důsledku činí a tvaruje naše podoby, které pak projevujeme a vyjadřujeme, tím že jsme. My jsme přijali socializaci a societa přijala nás.

Přirozeně tak obohacujeme kolektivní proudy, které jsme zdědili (přijali) narozením do specifického rodu a místa (identifikovali jsme se s prostředím, národem, rodinou, atp.). Přetváříme „náš“ svět už jenom tím, že žijeme, do aktuální podoby, protože jsme lidé a žijeme tu.

Nedávno byly Dušičky, vzpomínali jsme na mrtvé, nosili jim na hřbitovy obětiny, zapalovali svíce. Je to pradávný zvyk, který je v různých podobách udržován po celém světě. Zaujalo mě, jak tomu bylo u starých Řeků a tak, inspirována touto dobou, posílám povídání na motivy knihy Antická obec.

Existuje jeden zaujímavý precedens, s ktorým si ľudia nevedia rady. Ak sa totiž nájde niekto, kto pochopí, že iba konaním dobra môže on sám dospieť k dobru, k šťastiu a k životnému naplneniu, ak teda začne konať dobro, aby mohol v budúcnosti on sám dobro zožať stáva sa, že sa zrazu akoby všetko obrátilo proti nemu a zo všetkých strán naňho zaútočí všemožné zlo.
Mnohokrát to býva až také silné, že sa ľudia zľaknú a upustia od svojho predchádzajúceho rozhodnutia vydať sa na cestu dobrého chcenia. No a len čo tak urobia, len čo začnú žiť svoj život tak, ako pred tým, všetko sa opäť akoby zázračne upokojilo a dostalo do normálu.