MOZAIKA NAPJATÉHO OČEKÁVÁNÍ ZMĚNY…

Všem filosofům, lidem poučeným, ať jsou jacíkoliv, vědcům specialistům stejně jako prostým pozorovatelům si dovolujeme položit otázku:

Zamysleli jste se nad osudovými důsledky, vyplývajícími z neomezeného pokroku?

Vždyt záplava vědeckých poznatků působí, že člověk přežívá pouze díky síle energie a odolnosti, v atmosféře nervosní, horečnaté a chorobné aktivity. Stvořil stroj, který zesteronásobil jeho schopnosti a umocnil jeho činnost, stal se otrokem a obětí: otrokem v čase míru a obětí v čase války. Vzdálenost už pro něj není překážkou: přenáší se z místa na místo přes tvář země nesmírnou rychlostí, cestou vzdušnou, námořní i pozemní. A přesto je zřejmé, že snadnost přemísťování neučinila člověka ani lepším, ani šťastnějším; třebaže se říká, že cestování prospívá mládeži, nijak se nezdá, že by přispívalo k upevňování svazků svornosti a bratrství, jež by měly sjednocovat národy. Hranice nebyly nikdy střeženy lépe než dnes. Člověk získal pozoruhodné schopnosti vyjadřovat myšlenku a přenášet svůj hlas až na druhý konec světa – a přece tyto prostředky mu samy vnutily nové potřeby. Může vysílat a zaznamenávat světelné i zvukové vibrace, a přece se mu nedostane více než marného ukojení zvědavosti, není-li jeho ziskem přímo područí, sotva vhodné pro jeho intelektuální vzestup. Temná těla před jeho zraky zprůsvitněla: avšak dokáže-li zkoumat hrubou materii, co ví o sobě samém, o svém původu, o své podstatě a o svém osudu?

Po splněných přáních přicházejí další, nesplněná. Těm dává přednost, přeje si postupovat rychleji, stále rychleji a tento shon přesahuje možnosti, jimiž disponuje. Člověku, unášenému svými vášněmi, žádostmi a fobiemi se horizont nekonečně vzdaluje. Je to zmatený běh k propasti, k trvalému vyčerpání, k netrpělivé, zuřivé aktivitě, uskutečňované bez klidu a odpočinku. V tomto století, říká velmi správně Jules Simon, je nutno jít nebo běžet: kdo se zastaví, je ztracen. V tomto tempu, v takovém režimu, se fyzické zdraví zhoršuje. Ačkoli se zvyšuje míra hygieny a profylaxe, přibývá bezpočet terapeutických procedur a chemicky připravovaných léků, řádění nemocí postupuje s neutuchající vytrvalostí. Organizovaný boj proti známým pohromám nemá, zdá se, jiného výsledku než zrod nových, ještě horších a tvrdošíjnějších.

Sama příroda jednoznačně jeví známky zemdlenosti; stává se malátnou. Díky chemickému hnojení docílí pěstitel průměrné úrody. Zeptejte se zemědělce: řekne vám, že země umírá, že roční doby jsou narušeny, že klima se změnilo. Všemu, co roste, chybí míza a odolnost. Rostliny odumírají, a nedokážou se – je to zkušenost oficielně zjištěná – bránit napadení parazitním hmyzem a plísněmi.

Konečně, nepřekvapí nikoho, řekneme-li, že většina objevů, zprvu určených k zvýšení lidského blahobytu, se posléze obrací proti svému původnímu cíli a je používána výhradně k destrukci. Nástroje, určené pro mírovou práci, se mění ve zbraně a role vědy v moderní válce je dostatečně známa.“ (1)

„Nejenže jsme rozšířili měřítko a rozsah změn, ale také jsme radikálně změnili jejich tempo. V naší epoše jsme uvedli do pohybu zcela novou společenskou sílu – natolik zrychlený proud změn, že ovlivňuje naše vnímání času, revolučně mění tempo každodenního života a působí na samotný způsob, jakým vnímáme svět kolem nás. Život již nevnímáme jako lidé v minulosti. A právě to je ten rozhodující rozdíl, to rozlišení, které odděluje opravdového současného člověka od všech ostatních. Protože toto zrychlování změn způsobuje nestálost – pomíjivost – která proniká do našeho vědomí, poznamenává ho a radikálně ovlivňuje náš vztah k ostatním lidem, věcem, k celému univerzu myšlenek, umění a hodnot.

Abychom pochopili, že se s námi na cestě k superindustriální společnosti děje, musíme analyzovat procesy zrychlování změn a zabývat se pojmem pomíjivosti. Je-li zrychlení novou společenskou silou, pak je pomíjivost jejím psychologickým protějškem. A bez pochopení úlohy, kterou hraje v jednání současného člověka, musí všechny naše teorie osobnosti a celá naše psychologie nutně zůstat nemoderní. Psychologie bez pojmu pomíjivosti nemůže vzít v úvahu právě jen ty jevy, které jsou vlastní současnosti.“ (2)

“ jako bytosti putujeme ke smrti, řekl, Nejsme nesmrtelní, ale chováme se, jako ychom byli. To je chyba, která nás ničí jako jednostlivce a která nás jednou zničí i jako rasu. “ (3)

„Šok z budoucnosti již není vzdáleným nebezpečím, ale skutečnou chorobou, jíž už teď trpí rostoucí počet lidí. Tento psychický a fyzický stav lze popsat lékařskými a psychiatrickými termíny. Je to nemoc ze změny.“ (4)
„V takzvaných primitivních společnostech se pro adolescenty konají konají obřady iniciace, protože vědomí vlastní smrti a smrtelnosti se stává součástí osobnosti právě v době dospívání. Jedinec prochází předepsanými zkouškami iniciačního ritu, aby se sžil s tímto poznáním, a tím mohl přijmout práva a povinnosti dospělého věku. To je to, co se právě teď děje na kolektivní úrovni. Konfrontujeme se s možností vyhynutí našeho druhu a včleňujeme ji do našeho vědomí. Musíme to udělat, abychom se probudili a přijali práva a povinnosti planetární dospělosti – abychom dospěli.“ (5)

„Globální ekologická krize je dosud neznámým typem krize evolučního úspěchu kultury. Je nárazem na mez absorbční kapacity Země, na překážku, kterou bez zásadní vnitřní proměny nemůže překonat.“ (6)

„Pro alchymistu, to je nutno neustále připomínat, je moc nad hmotou a energií jen vedlejší skutečností. Skutečný cíl alchymických úkonů (…) je přeměna alchymisty samotného, jeho vzestup k vyššímu stavu vědomí.“ (7)

„Člověk nemůže změnit svět a nezměnit přitom sebe.“ (8)

„Když vesmírná látka začala myslet, neukončila tím ještě svůj vývojový cyklus, a my sami jsme tedy na cestě k nějakému dalšímu kritickému bodu před námi.“ (9)

„Kód DNA obsahuje schéma vývoje minulého i budoucího. DNA housenky v sobě nese informace o stavbě a fungování těla motýla.“ (10)

„Na různých úrovních a v rozmanitých souvislostech se setkáváme se stejným schématem iniciace; obsahuje zkoušky, mučení, rituální smrt a symbolické vzkříšení. (…) Z toho lze usoudit, že mystérium duchovní obrody obsahuje archetypální postup, který nastává na různých úrovních a jde při něm o mnoho souvislostí; je tomu tak vždycky, když má dojít k překročení nějakého způsobu bytí a otevření se jinému, vyššímu; nebo přesněji řečeno vždy, když jde o duchovní proměnu.“ (11)

1) Fulcanelli: „Příbytky filosofů II“, str. 189-190

2) Alvin Toffler: „Šok zbudoucnosti“, str. 15-16

3) Carlos Castaneda: „Aktivní tvář nekonečna“, str. 104

4) Alvin Toffler: „Šok zbudoucnosti“, str. 7

5) Joanna Macyová: „Náš život jako Gaia“, in“ „Myslet jako hora“, str. 70

6) Josef Šmajs: „Ohrožená kultura“, str,151

7) Jacques Bergier, Louis Pauwels: „Jitro kouzelníků“, str. 119

8) Stanislaw Lem: „Summa Technologiae“, str. 256

9) Pierre Teilhard de Chardin: „Vesmír a lidstvo“, str. 210

10) Timothy Leary: „Infopsychologie“, str. 26

11) Mircea Eliade: „Mýty, sny a mystéria“, str. 178

Jaroslav

---

Archiv komentářů pro tento článek:

2001-03-18 17:05:11 Re: MOZAIKA NAPJATÉHO OČEKÁVÁNÍ ZMĚNY...
Vedecke poznani neni neomezene... Vychazi z rozumu ktery rozhodne neomezeny neni. A z toho vyplyvaji i ty problemy.
Ariael

2001-03-18 20:22:34 Re: MOZAIKA NAPJATÉHO OČEKÁVÁNÍ ZMĚNY...
To je dost omezující...:-)))
Daimon

2001-04-02 13:22:35 Re: MOZAIKA NAPJATÉHO OČEKÁVÁNÍ ZMĚNY...
Jaký by asi byl jednotvárný život?Každá i ta nejčernější bytost má právo na vzestup a to postupným vývojem v němž si uvědomí své klady a zápory.Neboť každé jednání má svou charakteristickou odpověď. Nebojme se věčného počátku, vše je pouze hra proměny materie a duše a konečně všě je aspektem jediného nemněného nezměrného ať stvořeného a složeného či nikoli.

Views: 17