Staroušci III.
Konečně jsem se dostala k zařazení třetího pokračování Staroušků. Článek už nějakou dobu mám, jen čas k zařazení nebyl. Zamysleme se spolu tentokrát nad hodnotou života a smrti.
Každý den, či spíše každá služba, kterou v domově důchodců mám, přináší něco zajímavého, nečekaného a vždy jedinečného. Někdy jsou dny takové obyčejné, někdy je práce až nad hlavu a to pak člověka potěší každá „úsměvná“ situace, kterou potká. Když třeba v kuchyni vykládám, co se mi se staroušky stalo, tak se smějí a někdy přidávají i ze svých zkušeností, ale mám pocit, jakoby ty situace už jen tak nějak přecházeli (a mám pocit, jakoby to bylo podobné i u sester, které si často drží takový ten profesionální emoční ochranný štít ne moc přílišné zainteresovanosti, což je tedy profesionálně myslím vpořádku) a jakoby já, který stále je jakoby mimo, viděl tyhle věci jinak a v jiném světle. Jedna známá mi vykládala, že když pracovala na onkologii, tak si také psala zápisky, ale později toho nechala. Přála mi, ať v tom vydržím, abych se o tom mohl posdílet s dalšími lidmi okolo. Tak tedy tady jsou další z mých zkušeností.
Zážitek číslo šest. Psal jsem posledně, že napíšu něco o smrti. Ne, že bych to nějak přivolával, ale stalo se a čas jedné paní se naplnil. Ono to už na paní Ju. přicházelo delší dobu. Když jsem nastoupil, tak byla zrovna v nemocnici, že měla nějakou snad mozkovou příhodu. Předtím byla čilá a chodící, ale od té doby, co jí přivezly už jenležela a byla často mimo. Jednou, když jsem přišel uklízet, tak se hned zeptala: „To jste vy pane Fiala?“ Říkám, že ne, ale že jenom uklízím. Hned chtěla, ať pana Fialu zavolám. „A je vůbec tady?“ Ptal jsem se, protože jsem žádného neznal, ale její odpověď byla zajímavá: „No samozřejmě, vždyť má tady za rohem svoje auto. Hned mi ho zavolejte.“ Inu věděl jsem, že už dlouho nevstala a nemůže z venku nic moc slyšet, ale pro všechny případy jsem se šel někoho zeptat. Dozvěděl jsem se, že pan Fiala jí zřejmě příležitostně vozil vajíčka a že se s ním znala, ale že zrovna teď tu určitě není a ať si tohohle moc nevšímám, že paní Ju. je asi mimo. Vrátil jsem se a protože ona byla ve svém přesvědčování, ať pana Filu přivedu silná, tak jsem jí musel delší dobu přesvědčovat, že teď tady musím uklidit a hned jak skončím, že ho někam půjdu sehnat, čímž jsem jí nakonec přesvědčil. Pár dnů poté, když jsem tam nesl konvici s čajem a pozdravil, tak nereagovala a jen si rukou něco škrábala nebo snad psala na zeď. Tehdy jsem si povšiml velkých podlitin, co měla na těle a i toho, že se její výraz ve tváři dost pozměnil a byl dost strhaný. Když jsem se vyptával, tak si toho prý všimli všichni a tak nějak počítali s tím, že už možná to nebude dlouho trvat. To podtrhoval fakt, že už nejedla a to snad ani sousto a pár dnů před její smrtí jsme jí už hlavní jídla v kuchyni ani nepřipravovali, protože jsme od sester věděli, že se ho ani nedotkla a ani nedotkne. V den, kdy zemřela jsem službu neměl, ale říkali mi, že měla nějaký lehký zápal (tedy zvýšenou teplotu) a zřejmě konečnou příčinou smrti byla mrtvice nebo něco takového. Myslím, že to byla vcelku přirozená smrt a jak jsem zaslechl, tak paní Ju. si přála zemřít nějak podobně a nechtěla být takovou tou živenou loutkou. Nevím, jestli jsem si u toho přál být. Mám jen takový pocit, že za ten rok a půl, co budu civilní službu mít u nějakého takového případu budu. Těžko říci (a hlavně to zní hloupě) že bych se na to těšil, nicméně mám pocit, že to na mě bude mít silný vliv.
Na takové malé odlehčení situace chci přidat jednu příhodu, která mi byla vyprávěná. Jedné křesťansky věřící rodině umírala v nemocnici babička a tak se v posledních chvílích jejího života u ní sešli a modlili se za její život. Babička už byla smysli mimo a jen snad přístroje a její dech ukazoval, že ještě žije. Najednou prý procitla, otevřela oči, posadila se a řekla: „Nechte už toho modlení a už mě víc nezdržujte. Dejte mi hůlku, já už musím jít.“ Její příbuzní byli lehce v šoku. Podali jí hůlku, ona si jí spokojeně vzala do ruky, ulehla zpátky na postel a po chvilce vydechla naposledy. Zřejmě jí modlitby zdržovali od tohoto posledního kroku a přitom, jak chtěla vyrazit, tak si na cestu zřejmě chtěla vzít hůlku, aby se jí šlo lépe. Je to lehce úsměvné, ale na druhou stranu o tom má cenu trochu přemýšlet.
O smrti a umírání se těžce hovoří a vůbec člověk těžko hledá slova, aby vyjádřil to, co by chtěl, nebyl přitom nějak hrubý, zbytečně někoho neurazil a přitom vyjádřil to co má na mysli a ještě k tomu přidat nějaký ten nadhled. Když se kondoluje, tak se používají takové ty tradiční formulace, lidé jsou při tom smutní a vyjadřují zármutek a soustrast s pozůstalými. Není to ale divné? Neříkám, že by se lidé měli veselit, ale kdesi jsem četl (a podobný názor i zastávám) že duše neodchází najednou (tedy, jde-li o přirozenou smrt) ale že je možné, že se uvolňuje z těla i dva roky. Takže těch známek uvolňování se musí objevit i více. V „Tibetské knize mrtvých“ jsou (myslím) některé naznačovány. Jsou tam také naznačovány známky toho, že dochází ke konečné smrti, aby se jogín, nebo cvičící člověk mohl na ukončení tohoto života připravit. Tu knihu jsem četl už před mnoha lety, ale teď mi jí jeden kamarád opět připomněl, když jsem mluvil o staroušcích, jejich senilitě a umírání obecně. Pořád chceme být na všechno nějak připraveni, tak proč se nepřipravit právě na naši vlastní smrt a umírání vůbec. Je zvláštní, že mnohé věci v životě nás nezaskočí, ale právě tak přirozená věc, jako je smrt, tak ta velmi často. Proč před takovou věcí nějak zavírámeoči. Nebude to tím, že jí od narození mnohokrát nepotkáváme a že jí ve své podstatě zažijeme v životě jen jednou? Člověk kolem sebe vidí mnohé věci, ale povětšinou si říká, že tohle se mu přece stát takhle nemůže. A hleďme, stává se to a člověk je zaskočen tou nezvratností tohoto procesu a začne přemítat o tom, co bylo a co je. Proč to tak je a jestli je třeba něco za tím. . Když jsem studoval filosofii, tak jsme si říkali, že už i malé děti vlastně tak nějak filosofují, když se ptají co je tohle a jak je támhleto a proč je tadyhlecto – a dospělí jim velmi často ani nemají co odpovědět. Filosofovat člověk nezačne jen tak, ale vždy z nějakého popudu. (Filosofováním teď nemyslím jen nějaké takové to klábosení o tom proč a jak, ale opravdové a zaujaté vyptávání se a hledání odpovědí a pokusy překročit horizont věcí a pokusy o to získat vhled do věcí a případně transcendovat (překračovat) alespoň myšlenkově ty věci okolo nás.) Jeden z důvodů je prý „údiv“ a to údiv nad tím, jak vše souvisí se vším. Druhým je jakýsi vnitřní nepokoj, který dává vzrůst otázkám typu „proč“ a „jak“ a dal by se popsat jako „Za tím vším co je vidět přece musí ještě něco být! To přece nemůže být jen tak!“. Mám pocit, že smrt, kterou každý člověk dříve nebo později určitě potká (a to čím později, tím výrazněji ho zasáhne) může být právě takovým popudem zabývat se otázkou: „A je to skutečně všechno?“ nebo „Co je před narozením a co je po smrti?“
Ať si říká kdo chce co chce, smrt není nakažlivá. Je to normální součást našich životů a čím dříve ji přijmeme jako její běžnou součást (a třeba jako bránu), tím spokojenější a naplněnější život můžeme v přítomnosti žít, protože se zbavíme dalšího strachu, který by nám zbytečně odebíral další síly, které můžeme využít naprosto někde jinde.
Říká se, že bychom každý den měli žít, jako by to byl ten poslední a přitom ten poslední žít, jakoby to byl jakýkoliv jiný. (Žít tedy plně v přítomnosti.)
Vindy
Archiv komentářů pro tento článek:
Views: 19
