Staroušci – poslední
Zřejmě poslední příspěvek od našeho bývalého dopisovatele. To mírumilovné psaní aspoň vytvoří protiklad k místě rozvířeným emocím. 🙂 Lea.
Zítra jdu naposled ″vykonávat civilní vojenskou službu″ na ″Domově důchodců″, který má zde u nás jméno ″Dům klidného stáří″. A tak si myslím, že je čas rekapitulovat a utvořit si jakési Curiculum vite (takové Kurikulum, víte?) toho, co mi tohle vše dalo a vzalo. Jednoduše řečeno mi to v podstatě bralo, stejně tak jako vojna, což mi potvrdí všichni, co s ní měli nějakou zkušenost. Ano vyprávějí po hospodách historky z vojny o blbosti svých nadřízených a co legrace si s těmi ″zelenými mozky″ užili, ale v podstatě to vyprávějí myslím jen proto, že na ty druhé temné stránky nechtějí moc vzpomínat. U mě to je stejné. Myslíte si, že když jsem v civilním sektoru, tak jsem to měl lepší, to určitě ano, ale když narazíte na blbost, tak ta je jak všichni víme věčná, nezničitelná a má mnoho podob a nemusí to být zrovna ta ″zelená″ ale může to být klidně i ″bílá″ (v mém případě v podobě určitých lidí ošetřujícího personálu). Jak už jsem jednou psal – Není horší věc než narazit na blbce v řídící pozici.
To všechno, co jsem tady za ten rok a půl zažil se dá tak nějak rozdělit do dvou aspektů, se kterými jsem se postupně musel vyrovnávat, tedy možná do tří (přidám ten jeden legrační).
Tím jedním byla vlastní práce (tedy její obsah), který u mne zahrnoval práci uklízeče (zajímavý tvar od slova uklízečka) a také pomocné síly při výdeji v kuchyni, což zahrnovalo i umývání té hory nádobí. V kuchyni asi stejně jako na vojně byla má vojna nejpohodovější. (Nedostal jsem se k pomoci u sester, což zahrnovalo pomocnou sílu při obstarávání zdejších obyvatel, takže jsem moc neviděl stáří a nemoc ve své odhalené ″nahotě″, ale i tak jsem si s nimi užil své, což jsem popsal v předchozích lisech a určitě by se ještě něco našlo.) Člověk se zvykne na ledasjakou práci a jak jsem s ostatníma klukama zkonstatoval tak se dá zvyknou na tu moji i tu jejich. (I když musím přiznat, že i naše heslo zde /jako mnohde jinde na vojně/ bylo ″s náma to už nevyhrajou″ a pokud jsme měli práci hotovou, tak nás zbytečně nikdo neviděl.) Zjistil jsem, že výsledkem mé práce jako uklízeče byla špína, se kterou jsem pracoval. To, že mou práci prakticky ihned někdo pošlapal jsem si zvykl už někdy na začátku. Ale stále jsem hledal nějaký výsledek, který to mělo. Pak jsem přišel na to, že mým rádoby produktem a tím, na co bych měl být jakoby pyšný je špína – ta, která byla v mém kýblu. Nutně jsem se nad tím zamýšlel a přišel jsem na to, že vlastně pracuju s něčím, po čem lidé šlapou, překračují, opomíjejí, přezírají a odhazují (do košů), až tedy po to, že jsem pracoval s použitými plenami. (Z psychologického hlediska by to všechno, s čím jsem pracoval mohlo být cosi podvědomého, možná vytěsňovaného a také možná až chtonického. Něco čeho se zbavujeme, ale co sféře nižší je požehnáním. A nějak si mi tady vybavuje Jungův výklad jeho snu o ″posvěceném hovnu, které spadlo z nebes na kostel″. A já jsem s tím tady denně pracoval.) Je také zajímavé, že právě starým obyvatelů zde /ostatně určitě jako kdekoliv jinde/ takové věci obvykle vadí minimálně. Drobky mají na stole i pod ním, ruce špinavé (to jsem nechápal u jedné paní, co měla nejen nepořádek na talíři – to se dá pochopit, ale také na prostorném tácu – i to se stane, nicméně měla nepořádek i okolo tácu, na stole, na podlaze pod a vedle sebe a ještě k tomu jí jídlo spadlo na šaty i do šatů; obvykle jsem si toho raději moc nevšímal) a otírají se do šatů a vůbec jsou k takovýmhle věcem přezíravější jak z toho důvodu, že to nevidí, tak tím, že jim to prostě nějak nevadí. Připomínají tím právě asi malé děti – některé věci jsou důležité a jiné ne, tedy většina věcí není důležitá. . No tak tohle byla jedna stránka věci, tak pracovní a opravdu musím uznat, že to je práce jako každá jiná se svými podivnostmi, které se nicméně dají přijmou.
Ten další aspekt, který jsem vytáhl, jako třetí výrazný a zajímavý aspekt je kontakt právě s obyvateli. Mnohokrát jsem na začátku popsal co jsem s nimi zažíval a jak je to legrační (myslím tím úsměvné a ne výsměšné) setkávat se u obyvatel se cupitáním s hůlkami, zapomínáním, jakousi senilitou, ″alshaimrem″ (tím němcem, co krade věci) a také tím, co je krásně popsáno a zahráno v Divadle Járy Cimrmanna a jejich Švestce, že starší lidé se vyznačují především dvěma nemocemi, které jsou komplementárně spojené a to: ″Neschopností téma hovoru udržet″ a ″Neschopností téma hovoru opustit″. Jsou lidé, co neustále hovoří o svých nemocech, jiní co mluví o nemocech svých rodin a strašně si to berou a jiní mluví o tom co zažili, ale téměř všichni často přejdou na téma, které s tím mají nějak spojené, ale nejsou schopni toto ale i to další téma opustit a nejsou schopni vůbec přestat. No a vy stojíte s rukou na klice a čekáte na mezírku ve vyprávěcí, abyste do toho skočili a rychle vyšli ven, než přijde téma další. Doporučuji vám Švestku si nějak někdy poslechnout. . Jiným aspektem, který zas tak moc humorný nebyl je případ, když nějaký staroušek je aktivní a neustále se chce zapojovat a být nějak důležitý. Je tu pán, který je aktivní tím, že vytváří stížnosti na ledacos – takový ten ″věčný stěžovatel″, který snad z těch stížností žije. A je tu i jedna paní, co je tak aktivní, že chce pořád o všem všechno věděl, co se kde šustne, a všechno chce nějak vyřešit, napravit a podle sebe poučit ty okolo. Říká se tomu ″páchání dobra″ a je zajímavé, že tomu často podléhají ženy. Obou těchto lidí tady mají všichni plné zuby. Opravdu.
Ten poslední aspekt je pracovní kontakt a vztah s lidmi, se kterými jsem pracoval. Také jsem už o tom psal, ale zdůrazním to znovu, protože to je věc, kterou jsem až tak dobře nezvládl a neskousnul. . Ještě nikdy jsem zatím neslyšel o tom, že by si chlap stěžoval na chlapský pracovní kolektiv, ale už několikrát jsem slyšel od svých známých (žen) o tom, že to hrozné je mezi ženskýma pracovat a že raději odešli do jiného kolektivu a klidně i vyloženě mužského. . Celý ten objekt, kde jsem pracoval, byl plný ženských různého věku. A mnohokráte jsem se přesvědčil o tom, že žena má opravdu potřebu za den pronést mnohem více slov, vět a asi i myšlenek než muž a pokud se nějakým způsobem vzedmou emoce, tak je nejlépe zvednout kotvy a vzít nohy na ramena, než být nějak mezi nimi. (Četl jsem knihu o zlu v přírodě. Bylo tam psáno, že za většinou bojů mezi zvířaty jsou samci, když bojují o nadvládu jak ohledně prostoru, tak i nad skupinou. Nicméně při pozorování šimpanzů, goril a nám lidem podobných druhů se dospělo k tomu závěru, že to je obdobné, nicméně pokud je na počátku bitvy a rozbrojů jakási vzájemná nevraživost samic /je zajímavé, že i ony zde mají nějaké velké kamarádky a pak také jiné velké nepřítelkyně, vedle nichž by si ani nesedla/ pak je bitva mnohem drsnější, krvavější a jde i o život.) Byli s tím spojené i jakési ″žabo-myší″ války mezi sférou sesterskou a uklízečsko-kuchyňskou. Velmi často, když něco nebylo v pořádku, mohl za to úklid nebo kuchyň. (Nechce se mi o tom rozepisovat, ale vydalo by to na pár stránek.) Ono za to mohli obvykle jenom vzedmuté emoce, ale co chcete vysvětlovat ženské, když je rozzlobená, že něco není v pořádku? – Že je chyba u ní? – Je to velký omyl, který se většina mužů už naučila neříkat. . Ta druhá věc, která se těžce skousne je, když se narazí na blbce. Klidně bych tu dotyčnou jmenoval, ale kdo ví o koho se jedná, ten si domyslí, protože od té osoby pochází víc odivných příkazů, no a ostatní si to užijte jen tak. Jeden z příkazů, které jsme dostali je nutnost držet pohotovosti, což v tomto případě neznamenalo být na telefonu k zastižení, ale znamenalo to spát v té budově, aniž by se to jakkoliv započítávalo do odpracované doby, tedy krom toho, že by nás skutečně potřebovali. Řeknete si, proč by ne a to jsem si na počátku říkal i já a ještě k tomu, když to znamenalo konkrétně třeba pro mne spát tam tak sedmkrát do měsíce. Ale po několika měsících to už tak jasné nebylo a ptal jsem se jen ″proč?″. Nejen, že vyhražené místo byl malý kamrlík, který byl buď přetopený nebo při otevřené větračce neskutečně prochladlý, ale kam i přes žaluzie svítilo nouzové světlo zevnitř a z venku lampa. A ono s tím spánkem to také nebylo dobré, protože občas se stávalo (a na počátku mého pobytu tam pravidelně), že jakási paní neskutečně křičela po většinu večera a v podstatě někdy po páté hodině už zase postupně nastal uvnitř ruch sester a pak i v kuchyni, takže se člověk nevyspal a v podstatě měl celý den dost pokažený (nevím, jak vy, když se nevyspíte v noci a ani nemůžete ráno). Dokonce mám pocit, že tím místem vede nějaká negativní zóna. Poté jsme jaksi dostali vcelku slušné skládací lehátko a s ním spíme ve společenské místnosti, která už konečně má (ó jaký to výdobytek nás civiláky) vedle sebe koupelnu a není tedy nutné přecházet chodby těch našich katakomb. Nicméně nevím, jestli jste někdy zažili skládací lůžko – také se na něm nijak nevyspíte a i ta místnost svojí cizotou a prázdností, podobně ostatní místnosti v tom domě jsou jaksi cizí. (Můj dojem je takový, že smrti, které tam nastali a nemoci lidí, kteří tam jsou, se nějak vepsali do stěn, podlah a do celého domu jako celku. Jen málo míst je tam nějak příznivě vyzařujících a to v tomhle domě byli původně jesle. Při přestavbě se udělalo mnoho chyb, které jsou vcelku dost jasně poznatelné, ale v té době zde měl pevné slovo zřejmě někdo, kdo do toho neviděl.) Ještě nikdy jsem se tam nevyspal. Nicméně se stane, že po tomto ospalém dnu jsem měl opět pracovní den a po něm další opět a divme se, s pohotovostí. Kdybychom alespoň někdy byli skutečně zapotřebí. Jednou za měsíc, za čtvrt roku nebo alespoň jednou za rok, ale ani za jeden a půl roku mé služby se nic, co by vyžadovalo naši akutní přítomnost nestalo. I když někdo zemře, tak pohřebáci přijedou až tak za čtyři hodiny a do té doby bych přišel snad i z vedlejšího města. (Nechci už ani psát o tom, že tahle čtyř patrová budova nemá nákladní výtah, takže jsme takto potřeba na snesení těla po schodech. – Už jste to dělali? Je to vcelku legrace. Pohřebák s vámi laškuje, že jednou zažil i desáté patro a vy si začnete dělat srandu, že až to bude někdo těžší, tak ho nacpete do osobního výtahu na stojáka a dole až vystoupí, tak ho zase položíme. – Nedělám si srandu, už jsem to zažil.) . Nicméně nic z toho, co jsem tady vypsal naše nadřízené nezajímá. Oni o tom nemají představu, jak to pociťujeme jako nedůstojné, zbytečné. Nejenže jsme bráni na hůl ohledně peněz (je to součást služby, že? – ale zkuste vyžít se dvěma tisíci, když jeden dáte na domácnost – ano musím přiznat, že polovinu měsíce máme jídlo v rámci služby), ale jsme bráni na hůl i ohledně našeho volného času v rámci pohotovosti – a to tak zbytečné. Ale na to nikdo neslyší. Pro ženské by to znamenalo vzájemné vyjednávání, emoce, dohadování a tak nás poplácávají po zádech a říkají, že to přece už nějak vydržíme a myslí si, že to funguje jako u jiných ženských, že se díky tomu uklidníme. Když jsem otevřeně začal protestovat a pokoušel se udělat oficiálně dohodu, že budem na telefonech, tak vzniklo velké dohadování, emoce, stal jsem se ″černou ovcí″ a v podstatě mi bylo jednou dobrou duší od sester řečeno, že jsem si to vybral takhle sloužit, že co se starám a vůbec co chci změnit, že jsem na službě a měl bych v podstatě ″držet hubu a krok″.
Ne, nejsme braní jako zaměstnanci, ani jako rovní partneři. Zákon jim dává možnost nám to přikázat a i když to široko daleko nikdo takto nevyžaduje a je to nelogické v takovém dostupném místě, tak se to tak děje. Zjistil jsem že všichni kluci, co tu byli procházeli stejnými stádii: doba zmatenosti, poznávání, prázdnoty, apatie (kdy jsme doma, poté, co jsme se probudili, nevěděli jestli jsme byli v práci včera, půjdem zítra nebo jestli jsme nezaspali) no a tak po půl až tři čtvrtě roce se začala objevovat nechuť, odpor i jakási nenávist a velmi často smích, když jsme se bavili o jistých osobách. Nikdy jsem si zde nestěžoval na práci a šel jsem dělat i takovou, která byla nechutná, a přestávek jsme si vcelku mohli udělat dost, ale tahle pohotovost je něco, díky čemu na tohle budu vzpomínat s nechutí, odporem a vcelku i nenávistí (která doufám časem opadne). Nevím, jak to bude vypadat za nějakou dobu, ale doufám, že někde po hospodách (či v mém případě po čajovnách) budu vyprávět veselé historky z civilní služby v domově důchodců. Na duhou stranu musím zpětně říci, že to byla výzva a obrovské poučení do praxe života. (Jen doufám, že to takhle už nepotkám.)
Lea
Archiv komentářů pro tento článek:
2004-04-10 08:57:55 Re: Staroušci - poslední
Nazdar příteli.
Poděkuj té energii která tě uvrhla tam kde jsi se vposlední době ocitl.Alespoň jsi se přesvědčil na vlastní kůži o této realitě.Přestaň se zaobírat okolním světem a podívej se sám do sebe.
To nejsou Ty věci okolo,které deně vidíš.
To jsi Ty a jak posuzuješ.
Nechceš-li zkončit jako lidé které jsi měl tu čest poznat,JDI DO SEBE.
Pokud máš zájem se zeptat: dusan.salek@seznam.cz
2004-04-11 15:21:07 Re: Staroušci - poslední
Nemám rád lidi co si pořád stěžujou. Nemůžu tě soudit nevím kdo seš co děláš a jakou máš představu o žití v nějakém systému kde za určité vykonané dílo dostáváš finanční ohodnocení, které ti slouží k různým účelům - prioritním (jídlo apod.) a těm druhým 🙂 . Tak už to tu prostě chodí! Je zažité v lidech, že civilkáři jsou flákači co nechcou (sloužit) vlasti. Takže dělají to co dělají. Si myslíš, že civilku si odkroutíš někde ve funkci ředitele nějakýho podniku či společnosti??? Jinak jako musím podotknout, že jsi kápl na docela tvrdou civilku když jste na ní museli mít pohotovosti. Uvědom si ale třeba to, že sis to odkroutil za rok a půl. Já mám pod sebou v mé práci několik řidičů, kteří mají několik dnů v měsíci každý pohotovost. Jim to nezkončí za rok a půl, ale tak maximálně když mi odejdou za lepším! Taky ji nemají započítanou do odpracované doby. To jen když mají výjezd. Někdy jsou voláni i kolem 3-4 hodin nad ránem a stejně jdou normálně pak do práce na svých 8 hodin. Jinak já měl na vojně 500Kč. Ano vím zas mi může někdo oponovat že jsem měl zajištěšnou stravu. Ale tak cca 350 kč mě stálo jízdné do mého domova. tak to mi vycházelo 150Kč na měsíc. Sranda co? Ani moc ne.
No nic nebudu se dále rozepisovat, jen shrnu v jedné tázací větě ten tvůj článek z mého pohledu.
Asi bys nevydržel ani na (pionýrském) táboře jelikož sprchy jsou daleko, špatně se spí, budí tě na bojovopu hru i když se ti zrovna nechce, vymyslel bys jiné soutěže než ti (hloupí) vedoucí atd. atd.
Chlapče nauč se žít celý život jak ti ho svět háže před nohy, jelikož si myslím, že ho těžko budeš moci proležet na svém oblíbeném gauči u svého domácího kina.
Ps: sorry za mou češtinu
Jeremy
2004-04-13 10:56:30 Re: Staroušci - poslední
Autor článku si určitě nemyslel, že si civilku odkroutí jako pan řiditel. Prostě mu jen vadila zbytečná buzerace a opruz. Jistěže se stížnostma nic nevyřeší, je třeba zamyslet se hlavně sám nad sebou, proč se mi děje co se mi děje, ale přijde mi, že autor článku není žádný nadbytečný stěžovač a nad sebou se taky zamýšlí.
Patřím k lidem, pro které znamenal pionýrák hnusnou zkušenost, částečně i z důvodů, které jsi vypsal. Ono je něco jiného přebrat si nepříjemnou situaci jako dospělý, teď už to umím, ale malé dítě tolik možností nemá. Dnes už se jen směju, protože vím, jaký smysl měla ta zkušenost pro můj život-třeba ten, že si hodně rozmyslím své děti na takové místo poslat, dokud nebudou na to zralé.
Šárí
Views: 14
