Úskalí magického vývoje

Toto pojednání je určeno především těm, kteří váhají, zda kráčet či nekráčet magickou cestou. Jeho smyslem je upozornit na některé problémy, které mohou vyvstat, rozhodnou-li se kladně. V závěru také nastíním možné východisko. Zdržím se oněch obecných výkřiků typu Cesta magie jest úzká co ostří meče, neboť tyto většinou spíše budí dojem, že magie je jakési prázdninové dobrodružství. Místo toho poukáži na některá konkrétní úskalí, se kterými se může člověk podrobující svou osobnost magickému výcviku setkat. Je samozřejmé, že každý systém psychického vývoje, tedy i ony magické, má svá specifika jejichž projevení je navíc závislé na dispozicích konkrétního jedince. Proto by bylo naivní přisuzovat zde zmíněným jevům obecnou platnost. Nechť jsou chápány spíše jako podnět k sebereflexi.

Budiž nejprve zdůrazněno, že magie je cesta, nikoli Cíl. Také smýšlet o magii jako o cestě, která je sama o sobě cílem, je chybné. Takové pojetí magie vede k utonutí ve stokách racionálních rozporů, neboť každý systém má své nedostatky. To je však námětem k přemýšlení spíše pro ty, kteří již dosáhli na této cestě jistých výsledků.

Čistota motivu

Nejprve vyvraťme moralistický mýtus, že pouze ten, kdo přeje si spasit svět, a kdo má ty „nejčistší“ úmysly má šanci být magikem. Tyto řeči lze připodobnit k tvrzení, že kulturista, který je při posilování motivován získáním finanční odměny za vítězství v nějaké soutěži a nikoli zušlechtěním těla, nikdy nezesílí. Naopak, skeptický pragmatik má poměrně větší šanci na dosažení magických kvalit, než naivní idealista. Je-li tak člověk v počátku motivován třeba zvětšením duchovního potenciálu pro vlastní užitek, či prostě získáním moci, není tu nic, co by stálo v cestě jemu a na co by nenarazil i onen idealista. Problém vyvstává tehdy, není-li jeho rozhodnutí úplné resp. tehdy, když se v potenciálním adeptovi projevují dvě tendence z nichž ta, která od magie zrazuje jest potlačena do nevědomí. Záhy po zahájení magického výcviku se tato může projevit jako nechuť či strach, jehož se zbavuje jen velmi těžko.

Motiv k zahájení magické práce tedy nemusí být čistý z hlediska morálky obecné, nýbrž individuální.
Či, jinak řečeno, podrobit (a toto slovo bych zdůraznil) svou osobnost magickému výcviku musí být v souladu s pravou, nikoli falešnou Vůlí.

Laxnost přístupu

Mnoho adeptů záhy po odeznění prvotního nadšení ztrácí důslednost ve svém konání. Magie poté získá v jejich životě postavení jakési oddechové činnosti a stane se pouze image – obrazem. Nabízí se srovnání s křesťanem, jehož duchovní život se sestává z docházky na nedělní mši a modlitby před jídlem. Toto ustrnutí však může vyvolat pocit prohřešení vůči vlastnímu předsevzetí. Ten má za následek buď přehodnocení přístupu nebo vytvoření sebeklamu – iluze o probíhajícím růstu. Tuto lze vysledovat mimo jiné odklonem od skutečné praxe – evokace je nahrazena chanelingem (jsem pro zavedení českého ekvivalentu „kanálnictví“), je slyšet „mou praxí je přece můj život“ atd..

Pohovořme ještě o jiném fenoménu, totiž o lidech, kteří k magii přistupují jako ke sportu (tedy i s veškerou odhodlaností a důsledností) a také od ní očekávají totéž, co od sportu – sebezušlechtění, přátelé, zábavu, relaxaci. Jak jsem naznačil v předchozím odstavci o motivu, není to nic, co by mělo smysl odsuzovat. Výsledek je zde adekvátní motivu. Magie je ovšem ve své podstatě všestrannou životní orientací a k jako takové je vhodné k ní přistupovat. Tak podobně jako například kanoista je kanoistou pouze v kanoi a nikoli např. při řešení rodinné krize, je „magik-sportovec“ magikem jen v magii a ne v Životě. Naproti tomu pravý Magik je magikem celou svou bytostí a za každé situace.

Sebeklam a iluze vlastní dokonalosti

Sebeklam je útesem, na nějž lze narazit kdekoli. Je to dáno mimo jiné tím, že lidská paměť není nahrávací přístroj, jak se mnozí domnívají. Data, která jsou do lidské paměti uložena se často dosti výrazně liší od těch, která ona poskytne zpět. To platí především o „datech“ vztahujících se k člověku samému. Každý z nás má o sobě rád to nejlepší mínění a paměť této potřebě velmi ráda vyhovuje. Mnohé věci tak z paměti vytěsníme, leccos si naopak přibarvíme. Magický vývoj však není možný bez neustálé analýzy jeho průběhu. Zde bych rád zdůraznil nutnost magického deníku, neboť jak vidno, na paměť se spolehnout nelze.

Sebeklam nabývá nejrůznějších podob z nichž nejčastější je iluze vlastní dokonalosti. Vyvíjí-li adept dostatečné úsilí, dostaví se první výsledky poměrně záhy. S nimi však přichází i riziko jejich nezdravého přecenění a nekritického zveličení. Obraz sebe sama coby super-mága roste a roste. To samo o sobě také není nic špatného, neboť obraz může prvním krokem k realizaci. Problém vyvstává v přecenění vlastních možností a s tím spojenými riziky. Tak mě nedávno jeden člověk, jehož jedinou zkušeností s evokací bylo spackání rituální evokace podle Bardona, přesvědčoval, abych s ním evokoval pekelnou inteligenci podle Kabelákovy verze Magie Innaturalis, tedy k rituálu, jehož obtížnost (úmyslně se vyhýbám slovu nebezpečnost) je značná. Můj argument, že je k takovému rituálu nezpůsobilý odbil tvrzením, že je zcela přesvědčen, že to dokáže a to k úspěchu stačí. Kolik lidí bylo zcela přesvědčeno, že vylezou tu či onu horu …. V lepším, i když pravděpodobnějším případě bude výsledkem jeho snahy deprese z toho, že „se nic nestalo.“ Později dojde k přehodnocení onoho „nic“ na „něco“ („byl tu přece ten divný zvuk vycházející z vedlejší místnosti!!“) A za pár týdnů se tento člověk ve svých očích stane pánem pekelných bytostí, o čemž neopomene ujišťovat své okolí. Kde tato cesta končí je snad zřejmé.

Tvorba obrněného paradigmatu

Ani důsledný magik s kritickým pohledem na sebe sama není před sebeklamem zcela bezpečný. Magicky konající člověk k sobě v souladu s duchem doby brzy přitáhne skupinku podobně smýšlejících. Členové takovéto skupiny se pak navzájem posilují a podporují. Riziko tohoto konání tkví, jak poukázal Eirixion, ve vytvoření paradigmatu, resp. světonázoru, v němž se jednotliví členové navzájem utvrzují. Toto paradigma, většinou velmi dobře obrněné proti racionálním argumentům, však může záhy zkostnatět a stát se přežité. Na tento fakt však skupina nereaguje, neboť jej zevnitř onoho systému ani nemůže zaregistrovat. Toto riziko je aktuální i u thelemických spolků, GoM nevyjímaje.

Jak překonat úskalí aneb Trojí Povolání Magika

Na závěr navrhněme cestu, jak lze ona, a nejen ona, úskalí SNADno překonat. Cesta k relativně zdravému magickému růstu tkví dle mne v přijetí trojí role:

Magik má být vědcem, neboť musí stále, kriticky a s vědeckou pečlivostí prověřovat a ověřovat výsledky svého bádání.

Magik má být filosofem, neboť si nesmí klást pouze vědeckou otázku „jak“(věci fungují), ale i filosofickou otázku „proč.“

Magik má být teologem, neboť za určitých okolností nemůže spoléhat pouze na svůj rozum a musí mít důvěru v Něco, co jej přesahuje, ať již To chápe jako část sebe sama či nikoli.

To mu (snad) zaručí, že nebude lpět na tom, čeho dosáhl, a že to vše bez lítosti odhodí v den, kdy k tomu bude zralý. Tak, jako zralé plody opadávají ze stromu, aby zasely Nový Život.

Závěrem – Na počátek

Závěr bych na rozdíl od poslední věty předchozího odstavce chtěl opět věnovat těm bratrům a sestrám, jež prozatím po Cestě vědomě nekráčí a nejistě postávají před Branou, zmateni (nebo zhnuseni) z té změti Duchovna a ducHOVNA, nevědí, čemu věřit a co zavrhnout. Zde je má rada: Nevěřte nikomu a ničemu, sebe sama nevyjímaje. S nedůvěrou a ostražitostí naslouchejte věcem kolem sebe i v sobě – Ó, jak snadno lze šeptající hlas Srdce zaměnit s kručivým hlasem žaludku, o jiných orgánech nemluvě !!! Vše pečlivě a s rozumem prověřujte a zkoumejte. Nedejte se pomýlit honosným či chudým šatem – vždy se ptejte po Duchu věci. Nespěchejte – Čas je při tomto prověřování Vašim spojencem, neboť To, co je Pravé a Skutečné Časem se rozroste a zesílí, a to, co je Falešné a Neskutečné bude Časem rozdrceno v prach a navždy zapomenuto ! ! ! ! !

Views: 17