Oheň

Sounáležitost / Vzájemná závislost

Stejně jako je neoddělitelnou součástí naší existence samota, je neoddělitelnou součástí naší existence i to, že jsme neustále s jinými lidmi – druhou stranou mince osamělosti je sounáležitost. Nejedná se o něco, co bychom si mohli jednoduše zvolit, nebo se z toho vymanit, protože je to nezbytná a základní skutečnost naší existence ve světě. Pokud je Sounáležitost / Vzájemná závislost nevyhnutelnou skutečností, můžeme ji také dělat dobře, tj. spíše autenticky než neautenticky. Fakt naší Vzájemné závislosti je podle mého názoru jedním z nejvíce přehlížených aspektů rozvoje Pravé vůle a celé Thelémy. Nemůžeme již nadále považovat vývoj jednotlivce za úplný, pokud nebere v úvahu skutečnost, že jsme zakotveni, provázáni a vzájemně působíme na ostatní.

Skutečnost naší sounáležitosti je vlastně ilustrována v celém literárním korpusu Thelémy. Nuit ohlašuje „odhalení společenství nebeského“1 a že „každý muž a každá žena je hvězda“.2 Crowley píše: „‚Nebeskou společností‘ je lidstvo a jeho ‚odhalení‘ je potvrzením nezávislého božství každého muže a každé ženy!“3 Každý z nás je hvězdou, která je součástí „nebe“4 „nekonečného prostoru“.5 To je nevyhnutelná realita naší Vzájemné závislosti, která koexistuje současně s naší Nezávislostí. Jsme „jednou hvězdou ve společnosti hvězd“6 a každá naše myšlenka, slovo, které vyslovíme, a čin, který vykonáme, nás ustavuje ve vztahu k ostatním hvězdám a světu jako celku. Stejně jako jsme ve své Samostatnosti nezávislými bytostmi, jsme ve své Sounáležitosti vzájemně závislými bytostmi. Crowley píše: „Každý jedinec si v podstatě vystačí sám se sebou. Je však sám sobě nedostatečným, dokud se neuvededo správného vztahu s vesmírem“7. A „Je jistě zřejmé, dokonce i intelektuálně, že všechny jevy jsou na sobě závislé, a proto se navzájem ovlivňují.“8

Stejně jako existuje autentický a neautentický způsob, jak naplnit svou Nezávislost nebo Osamělost, existuje také autentický a neautentický způsob, jak naplnit svou Vzájemnou závislost nebo Sounáležitost. Viděli jsme, že neautentická osamělost se projevuje neustálým, ale bezvýsledným hledáním způsobu, jak utišit svou nespokojenost, prázdnotu a utrpení. Opačně se neautentická Sounáležitost projevuje obsesivním pohlcením v postoji sobectví. Autentická Samota je zmařena klamnou extroverzí a autentická Sounáležitost je zmařena klamnou introverzí. Označení sobectví za neautentické se může na první pohled zdát v rozporu s thelemickou doktrínou, která nám přikazuje, že sledování vlastní Vůle je jedinou povinností, právem a Zákonem. To znamená, že bychom si mohli myslet, že naše jediné právo a povinnost spočívající v nalezení a naplnění naší individuální a jedinečné Pravé Vůle je ze své podstaty sobecké, nicméně tomu tak není, neboť se tím opomíjí základní Sounáležitost neboli Vzájemná závislost naší existence. Domnívám se, že právě proto je naše Sounáležitost tak přehlíženým aspektem rozvoje našich Pravých vůlí. Skutečnost naší Sounáležitosti si proto zaslouží zvláštní pozornost a objasnění.

Jak již bylo řečeno, neautentická sounáležitost se projevuje zahleděním se do sobeckého postoje. Tím se stáváme příliš introvertní a staráme se pouze o sebe (nebo o to, co vnímáme jako své „já“) a konečným výsledkem je objektivizace druhých lidí. To znamená, že když jsme ve stavu neautentické sounáležitosti, jsou naše mezilidské vztahy redukovány na objekty a jejich jediná hodnota a význam spočívají v tom, že je využíváme pro svůj vlastní zájem a blaho. Opět se ponoříme do modu chtění charakterizovaného „mít“ – druzí lidé jsou pro nás pouze „to“ nebo objekty, které je potřeba použít a vlastnit. V neautentické realizaci naší sounáležitosti se z našeho mezilidského modu stává já-ono. Tím, že druhého redukujeme na objekt, pouhé „ono“, nevidíme, že „každý muž a každá žena je hvězda“.9 Popíráme, že jsou vědomými bytostmi utrpení a radosti, zmatku a jasnosti, stejně jako my; popíráme, že i oni mají Pravou vůli, která má stejné právo a povinnost být vyjádřena jako ta naše. Tímto způsobem je náš způsob „mít“ ve formě manipulace, stejně jako bychom to dělali s neživými předměty. Už se nesetkáváme s autentickou a opravdovou jinou živou bytostí, ale s pouhou rolí v našem vlastním dramatu, s kouskem našeho světa, nikoli s hvězdou, která je suverénní ve svém vlastním vesmíru.

Na rozdíl od neautentického já-ono se autentická realizace naší sounáležitosti projevuje v interpersonálním modu já-ty.10 Vidět druhého jako „ty“, a ne „ono“, je charakteristickým rysem autentické aktualizace naší vzájemné závislosti. Když vidíme druhé jako „Ty“, uznáváme, že jsou hvězdami, které jsou si s námi rovny. Toto autentické setkání uznáváme, když druhé zdravíme Zákonem – to znamená, že říkáme: „Dělej, co ty chceš, ať je celý Zákon“. Je to vyjádřeno potvrzením Pravé vůle jednotlivce, k němuž mluvíme, ve druhé osobě. Tato skutečnost se někdy ztrácí, když svůj pozdrav zkrátíme na „93“, ale stejný význam se může ztratit i při vyslovení celé věty. Ať už řekneme celou větu, nebo pouhých 93, je zapotřebí vědomý, záměrný akt uznání druhého jako Ty, jako hvězdy podobné nám samým, nikoliv jako pouhého objektu. Tento postoj jako thelemité nazýváme „agapé“ neboli „láska“.

Víme, že „láska je zákon, láska pod vůlí“11 a že „není jiného pouta, které by mohlo spojit rozdělené, než láska: všechno ostatní je prokletí“.12 Tato Láska bývá často ztotožňována s řeckým slovem Agapé, které na rozdíl od erotické lásky Erós a bratrské lásky Filia označuje Božskou lásku nebo bezpodmínečnou lásku. Ve Starém Aeonu toto slovo znamenalo Lásku k Bohu a platí to i v Novém Aeonu, s tím rozdílem, že tvrdíme: „Není boha, ale člověka.“13 Naše Láska k Bohu je tedy Láska k sobě navzájem bezpodmínečná. Je to Láska, která zasahuje jádro Bytí, a to jak sebe sama, tak druhého, protože je přijetím druhého takového, jaký je; je uznáním druhého jako Ty, jako hvězdy, jako Boha zapojeného do procesu poznávání a uskutečňování své Pravé vůle, stejně jako jsi Ty. Crowley píše: „Všichni jsme nevyhnutelně spojenci, dokonce jsme identičtí ve své rozmanitosti; ‚milovat jeden druhého horoucím srdcem‘ je jednou z našich základních vlastností“14 a máme „respektovat rovnocenné kralování druhých. Máme milovat své bratry krále s horlivou vášní“15.




Dva způsoby realizace sounáležitosti
1) chtění / mění →Neautentické →Já – ono →Manipulace; vidění druhých jako objektů nebo „to“, které má být použito/vlastněno
2) vůle /
bytí →
Autentické →Já – ty →Láska: vidění a přijímání druhých takový, jací jsou

Co brání autentickému a opravdovému setkání s druhým člověkem jako s Ty, a ne jako s „ono“? Jak přejít od způsobu chtění, který je ovládán naším sobectvím a vyznačuje se tím, že druhé vnímáme a zacházíme s nimi jako s objekty, ke způsobu vůle, který se vyznačuje skutečným setkáním a oceněním druhého jako jiné bytosti s vůlí? Nejprve musíme odstranit představy o druhém, které nám znemožňují skutečné uznání druhého, a poté musíme podpořit postoj autentické Lásky k druhému – to znamená, že potřebujeme očistu a zasvěcení.

Abychom se zbavili představ, které brání autentické realizaci naší Sounáležitosti, musíme vzít v úvahu způsoby, jakými vnímáme lidi v souladu s našimi sympatiemi, antipatiemi a lhostejností. Každý z nás obvykle reaguje na druhé lidi způsobem, který je podmíněn našimi sympatiemi, antipatiemi nebo lhostejností k druhému člověku. Tím, že máme druhého rádi, jsme k němu přitahováni, tím, že ho nemáme rádi, jsme od něj odstrkováni a tím, že je nám lhostejný, zůstáváme vůči němu lhostejní. Každá z těchto situací představuje nerovnováhu, kterou je třeba takříkajíc očistit, abychom se mohli s druhým autenticky setkat. Na dně těchto tří nerovnováh – sympatie, antipatie a lhostejnosti – stojí skutečnost, že se k lidem chováme a očekáváme, že druzí budou jednat v souladu s našimi předsudky o nich. Ještě předtím, než se s lidmi skutečně setkáme, si začneme vytvářet názory na jejich vlastnosti, na to, zda se nám budou líbit, nebo nelíbit, a na to, jak by se k nám mohli chovat. Jakmile se s lidmi seznámíme, tendence vytvářet si o druhých představy se ještě zvýrazní. Tyto předsudky o druhém člověku jsou omezením jak jeho, tak i sebe sama. Mít představu nebo obraz o druhém znamená vidět jeho vlastní zkreslenou verzi, a ne druhého takového, jaký je. Tyto představy jsou formou „touhy po výsledku“, od níž musíme být „osvobozeni“.16 Crowley poznamenává, že osvobození od touhy po výsledku „vyžaduje ‚nepřipoutanost'“.17 Nesmíme se připoutat k našim představám o tom, jací by lidé mohli být nebo jací jsou. Tímto způsobem vytváříme kolem člověka hranici, škatulku, která je statická a nespravedlivá vůči oběma zúčastněným osobám. Tím, že jsme připoutáni k představě o tom, jací lidé jsou (nebo by měli být), se rozčilujeme a jsme popuzeni, když neodpovídají našim předem utvrzeným představám o nich.

Tím, že se upínáme k představě o druhém, mu také nedáváme svobodu být dynamickou bytostí, kterou je – nedovolujeme mu, aby se měnil, a my víme, že „vesmír je změna“.18 Neuznávat tuto základní vlastnost vesmíru a všeho a všech v něm znamená žít v pokřivené fantazii, která bude přinášet soustavnou podrážděnost a utrpení. Jak píše Crowley: „Bránit se změně znamená koledovat si o bolest.“19 Bránit se změně znamená koledovat si o utrpení, protože zjišťujeme, že věci neodpovídají tomu, jak jsme očekávali, že budou, a také to znamená mařit Vůli druhého v dynamickém projevu jeho Bytí. Naopak přijmout změnu znamená přijmout Lásku – Crowley píše: „Vesmír je Změna; každá Změna je důsledkem aktu Lásky; všechny akty Lásky obsahují Čistou radost.“20 Dále píše: „Přijali jsme Lásku jako smysl Změny, Změna je životem veškeré hmoty ve Vesmíru. A přijali jsme Lásku jako způsob Pohybu Vůle ke Změně. Pro nás je každý čin, který implikuje Změnu, činem Lásky. Život je tanec rozkoše, jeho rytmus je nekonečné vytržení, které se nikdy nemůže unavit ani vyčerpat.“21 To je náznak do podstaty autentické Sounáležitosti, projevu Lásky, nikoli sobectví.

Tím, že si uvědomíme základní rovnost sebe a druhých, se očistíme od zkreslených představ, které nám brání ve skutečném naplnění naší sounáležitosti. Tím se zbavíme mylných představ a položíme základy pro protipól očisty – to znamená, že jsme odstranili to, co nám brání v autentické sounáležitosti, a nyní se musíme zasvětit posilování těch vlastností, které autentickou sounáležitost podporují a usnadňují. Jestliže se neautentická realizace naší sounáležitosti vyznačuje zahleděností do sebe, autentická realizace naší sounáležitosti se vyznačuje starostí o druhé. To se nazývá různě, například „soucit“ nebo „láska“, ale my – jako thelemité – tuto vlastnost nazýváme Láska. Není to něco, co je třeba pečlivě pěstovat navzdory všemu, ale je to základní povaha naší autentické Sounáležitosti. Stačí se jen očistit od toho, co tomu brání, a pěstovat to, co to usnadňuje, a pak bude Láska přirozeně, spontánně a radostně vyvěrat z hlubin našeho Bytí. To znamená, že poznáme Lásku nikoli jako možnost nebo dobrou myšlenku, ale jako přirozenou povahu naší Pravé vůle.

Viděli jsme, že prvním krokem k autentické realizaci vzájemné provázanosti je vnímat lidi takové, jací jsou, a ne takové, jaké si je přejeme nebo jakými se nám zdají být v souladu s tím, jak se nám líbí, nelíbí nebo jsou nám lhostejní. Očistili jsme svou Lásku, nyní ji musíme posvětit. Jedním z velmi praktických způsobů, jak tento proces zahájit, je vidět rovnost sebe sama a druhého. K tomu slouží akt „vcítění se do kůže druhého“, jak se tomu často říká. O této metodě se hovoří v Liber Librae, kde se píše: „Nespěchej s odsuzováním druhých; jak víš, že bys na jejich místě odolal pokušení? A i kdyby tomu tak bylo, proč bys měl opovrhovat tím, kdo je slabší než ty sám?“22 Na pozadí stojí poznání, že ten druhý je bytost stejná jako ty sám: milující i nenáviděná, plačící i radující se, zklamaná i nadšená, bojující i úspěšná. Druhý je stejně jako ty hvězdou, která se snaží naplnit svou Vůli, a oba jste zapojeni do stejného boje, do stejného Velkého díla. Když pronikneme závojem, který si kolem druhého obvykle vytváříme, a očistíme strusku, která zakrývá zlato, můžeme začít přistupovat k opravdovému, autentickému setkání s druhým jako k Ty a ne jako k „onomu“.

Tento postoj posilujeme pokaždé, když druhého pozdravíme slovy: „Dělej, co ty chceš, ať je celý zákon.“ Uznáváme v nich hvězdu, bytost, která usiluje o to, aby se plně stala sama sebou. Ke svým bližním se musíme chovat jako ke hvězdám, jako by královská rodina zdravila královskou rodinu (tj. s velkou úctou a obdivem) a jako by děti zdravily děti (tj. s velkou otevřeností a vitalitou). To je autentické vyjádření Sounáležitosti, formule Korunovaného a Vítězného dítěte takříkajíc na mezilidské rovině. Právě k tomu Crowley hovoří, když píše: „Najdi sám sebe v každé hvězdě.“23 Musíme uznat druhého jako Ty, nikoli jako „ono“ podmíněné našimi předsudky o něm v souladu s naší oblibou, nelibostí nebo lhostejností; musíme se otevřít jedinečné a mocné přítomnosti druhého, nikoli jako objektu, ale jako bytosti rovné nám samým, tj. jako „ty“ nebo „Vy“, a nikoli pouze „on“, „ona“ nebo „ono“. Tímto způsobem docházíme k zásadnímu existenciálnímu vhledu do podstaty našeho bytí, že jsme ve „společnosti nebes“ – jsme s druhými lidmi. Ačkoli je autentický projev Lásky spontánní a přirozený, je neustále ohrožován recidivami v neautentickém zkreslení sobectví. Musíme být stále ostražití a opásat se metodou vidění sebe sama v každé hvězdě, v uznání druhého jako „Ty“, a ne „ono“, v ocenění druhého jako bytosti rovné nám.

Toto zkušenostní setkání, nikoli nějaké vědomosti, je tím, co podněcuje radost z účasti na světě jako hvězda mezi hvězdami; je to skutečný základ univerzálního bratrství a sesterství, v němž uznáváme skutečné božství druhého a pěstujeme k němu svou Lásku. Když jsme skutečně schopni v hloubi své bytosti vidět a uznat, že „každý muž a každá žena je hvězda a že vůle každého z nich je vůlí Boží“24, pak jsme zahájili autentickou realizaci své Sounáležitosti. Díky tomu můžeme také zjistit, že usilujeme nejen o optimální a autentickou realizaci svého vlastního potenciálu, ale také o to, abychom viděli, jak ostatní lidé realizují svůj vlastní potenciál. Chceme, aby dospěli k poznání a vyjádření své Pravé vůle. Skutečného blaha lidstva jako celku dosáhneme autentickou realizací potenciálu každé bytosti. Pravá Láska se projevuje v uznání Bytí druhého a v nadějné realizaci jeho Pravé vůle.

Nyní vidíme, že Pravá vůle jako Cíl naší Cesty zahrnuje jak naši autentickou Samotu, tak naši autentickou Sounáležitost. Usilujeme jak o svou vlastní Pravou vůli, tak o to, abychom se posunuli od své pokřivené starosti o sebe k Lásce k druhým, která se projevuje podporou autentického naplnění jejich potenciálu, tj. naplněním jejich Pravé vůle. Pouze v autentickém vyjádření naší Samoty i Sounáležitosti můžeme dospět k úplné, totální realizaci celku našeho Bytí, naší Pravé vůle, „Velkého díla, Summum Bonum, Pravé Moudrosti a Dokonalého Štěstí“.25 „Milujte a nechte milovat. Raduj se z každé podoby lásky a získávej z ní své nadšení a svou potravu.“ 26

Zdroj:

IAO131. 2014. Fresh Fever From the Skies – The Collected Writings of IAO131. Chapter 11: The Radical Re-Orientation of True Will. s.149–156.

1 Liber AL, I:2

2 Liber AL, I:3

3 New Comment to Liber AL, I:2

4 Liber AL, I:21

5 Liber AL, I:22

6 Liber XV: The Gnostic Mass.

7 Magick in Theory & Practice, Introduction.

8 New Comment to Liber AL, II:22.

9 Liber AL, I:3.

10 Viz Martin Buber: Já a Ty k hlubší diskusi nad Já-ono versus Já-Ty.

11 Liber AL, I:57.

12 Liber AL, I:41.

13 Liber OZ.

14 New Comment to Liber AL, II:24.

15 Djeridensis Working, II:24.

16 Liber AL, I:44.

17 New Comment to Liber AL, I:44.

18 The Heart of the Master.

19 The Magical Record of the Beast 666, 2 June 1920.

20 The Heart of the Master.

21 New Comment to Liber AL, I:52.

22 Liber Librae

23 The Heart of The Master.

24 The Equinox III:1, “The Tank”.

25 Liber XV: The Gnostic Mass.

26 The Heart of The Master.

***********

Text o Sounáležitosti / Vzájemné závislosti jsem převzal z knihy fr. IAO131: Fresh Fever From The Skies. Jedná se o výňatek z kapitoly č. 11: The Radical Re-Orientation of True Will. Podle autora textu je aspekt Sounáležitosti a Vzájemné závislosti jedním z nejvíce přehlížených aspektů rozvoje Pravé vůle a celé Thelémy. Toto tvrzení dokládá odkazy na primární literaturu, zejména Crowleyho a díla: Liber AL vel Legis, New Comment to Liber AL, Heart of the Master, Liber Librae a další. Jako literaturu k dalšímu a hlubšímu studiu tohoto tématu doporučuje dílo Martina Bubera: Já a Ty.

Za hlavní sdělení textu považuji upozornění na sobecké vztahování se k druhým za účelem dosahování vlastních cílů, a tudíž nerespektování a opomíjení vůle a individuality druhého člověka, kterého tímto redukujeme pouze na objekt a prostředek k použití. Jedná se o typ nezdravého vztahování se k lidem ve smyslu „já-ono“ namísto vztahu „já-ty“, jak o tom píše již zmíněný Buber ve svém filosofickém díle Já a Ty. Tento způsob vztahování se k druhému je v rozporu s hlavním učením thelémy, podle kterého je nejvyšším zákonem: „Dělej, co ty chceš“, přičemž zájmeno „ty“ odkazuje na respekt k jedinečnosti a Pravé vůli druhého člověka. Autor vybízí čtenáře k očištění se od hodnotících postojů, které slouží pouze k uspokojení vykonstruovaných představ a posvěcení naší vůle k tomu, abychom rozšířili své vědomí za hranice špičky vlastního nosu.

5.- 6. 8. 2023, Olomouc
Anakin

3/5 - (1 vote)

Views: 34

Napsat komentář