Smrt & theléma

Thelema je všezahrnující paradigma, a proto se zabývá všemi aspekty života. Univerzální zkušeností všech lidí – a všeho živého – je smrt. Jaký je tedy pohled na smrt a posmrtný život v thelemě?

Tuto otázku můžeme nejprve prozkoumat tak, když pochopíme, čemu thelemité nevěří. Thelema nemá takové pojetí smrti jako abrahámovská náboženství (judaismus, křesťanství a islám). Neexistuje představa nebe nebo pekla, které se nachází mimo tento svět. Neexistuje pojem soudu za naše morální činy nebo přesvědčení. To je jasné každému, kdo provedl byť jen zběžný průzkum thelemického literárního korpusu.

Thelema také nemá takové pojetí smrti jako dharmická náboženství (hinduismus, buddhismus, džinismus a sikhismus). Neexistuje zde pojem touhy uniknout Samsáře, koloběhu zrození, smrti a znovuzrození. Neexistuje ani představa reinkarnace za účelem zdokonalení duše nebo dosažení osvícení v průběhu několika životů407¹ , stejně jako Crowley napsal: „Představa inkarnací ‚zdokonalujících‘ věc původně dokonalou z definice je imbecilní.“408² Thelemité vidí život a svět duality jako příležitost k „šanci na sjednocení“409³ , k prožití radosti z „lásky pod vůlí“.

Stále zůstává několik otázek: Vyznává Thelema víru, že máme jen jeden život (jako abrahámovská náboženství), nebo že máme mnoho životů (jako dharmická náboženství)? Existuje něco, co přežije smrt? Pokud existuje mnoho životů, existuje něco, co cestuje z života do života, nebo jsou všechny nějakým způsobem odlišné?

První obtíž při zjišťování přístupu Thelemy ke smrti spočívá v tom, že pojem „smrt“ se používá přinejmenším dvěma způsoby: jednak se vztahuje k fyzické smrti těla a jednak se vztahuje k duchovnímu prožitku smrti pocitu vlastního já, který se v tomto systému nazývá „překročení propasti“. S tímto rozlišením se můžeme setkat na mnoha místech a sám Crowley tyto dvě myšlenky často rozlišuje, například když píše: „Smrt jedince je jeho probuzením do neosobní nesmrtelnosti Hadita. To platí méně pro fyzickou smrt než pro Překročení propasti.“410⁴

„Duše“ je v thelémě chápána jako něco, co je věčné a bez kvality – je to něco mimo prostor a mimo čas a je totožná s Bohem nebo Božstvím samotným. Ve výše uvedeném citátu Crowley vysvětluje, že smrt jednotlivce – to, co se často nazývá ego-já – způsobuje ztotožnění s Haditem, které je „neosobní“ – to znamená, že nemá nic společného s tím, co bychom mohli přisuzovat osobnosti nebo jakýmkoli osobním vlastnostem – a „nesmrtelné“ – to znamená, že nikdy nezemře. To, co Crowley popisuje, je „překročení propasti“, což je zkušenost, kterou člověk zažívá, dokud je fyzicky naživu. Iniciace neboli proces „duchovního pokroku“ v podstatě zahrnuje dosažení vědomého uvědomění a ztotožnění se s tímto Já či Duší. Když Crowley popisuje tuto Duši způsobem Tři v jednom, složenou z Jechidach, Chiah a Nešamah,411⁵ píše: „Cestovat k nim dovnitř je úkolem zasvěcení.“412⁶

To je velmi základní pochopení „smrti“, která je spojena s přechodem přes propast. Ale jak je to se smrtí fyzického těla? Opět je obtížné určit, které zmínky o smrti a umírání hovoří o fyzické nebo duchovní smrti. Ve Svatých knihách Thelémy je mnoho zmínek o smrti, ale v Knize Zákona je jedna jasná zmínka o smrti těla: „Nemysli, ó králi, na tu lež, že musíš zemřít: vpravdě nezemřeš, ale budeš žít. Nyní rozuměj: Rozpustí-li se tělo krále, zůstane v čisté extázi navěky.“413⁷ Samotná věta, konkrétně „Rozpustí-li se tělo krále, zůstane v čisté extázi navěky“, není nijak zvlášť jasná. Znamená to, že když tělo zemře, vstoupíme spíše do věčné extáze, než že bychom se někdy znovu vtělili? Znamená to, že vstupujeme do extáze, která je mimo čas (takříkajíc), a pak s každou novou inkarnací vstupujeme zpět do prostoru a času? Je to prostě metafora přechodu přes propast, která náhodou používá obraz těla?

Crowley tuto větu komentuje:

„Nesmrtelná duše“ je něco úplně jiného než smrtelné roucho. Tato duše je zvláštní hvězda, která má samozřejmě své zvláštní vlastnosti, ale všechny tyto vlastnosti jsou ‚věčné‘ a jsou součástí povahy duše. Jelikož je tato Duše monistickým vědomím, není schopna ocenit sama sebe a své kvality, jak bylo vysvětleno v předchozím záznamu; realizuje se tedy pomocí duality s omezením času, prostoru a kauzality.“414⁸

Zde vidíme jasné pochopení, že nesmrtelná duše není totéž co „smrtelný hábit“, který pravděpodobně označuje mysl (včetně osobnosti) a tělo jedince.415⁹ Také Crowley staví do protikladu „věčnou“ Duši neboli Hvězdu s dualitou, která zahrnuje „čas, prostor a kauzalitu“. Tím se znovu potvrzuje představa, že Duše tyto věci přesahuje. V díle Djeridensis Working Crowley k tomuto píše:

„Kořenem všech takových omylů je víra Králů, že jsou smrtelní. To je záměna jejich podstaty s tím základem určité třídy událostí, který se vztahuje k druhu života, jenž zahrnuje smrt. Aiwass trvá na tom, že pokud se tělo rozpustí, jeho Král zůstává v nadčasovém vytržení. Jeho události totiž ustaly; a on stojí v jediném stavu radosti jako stvořený pro jedno s Nuit. Kdyby si přál další poznání sebe sama, musí si zvolit jiné prostředky, jimiž by to poměřoval, jimiž by uvedl do pohybu novou řadu událostí.“416¹⁰

Zde máme o něco více informací. Znovu se potvrzuje myšlenka, že Duše je věčná a je pravou podstatou a totožností každého člověka, a znovu se staví do protikladu k věcem pomíjivým („jistá třída událostí, která se vztahuje k druhu života, k němuž patří smrt“), jako je již zmíněné „smrtelné roucho“. A co je ještě důležitější, máme tu objasnění k verši „Rozplyne-li se tělo krále, zůstane navždy v čisté extázi“. Po smrti „události ustaly“ a Duše je v extázi neboli radosti. Pokud Duše touží po „dalším poznání sebe sama“ (což, jak víme, znamená zkušenost ve světě duality), musí existovat „nějaký jiný prostředek“, který „uvede do pohybu nový sled událostí“ – tedy nové vtělení.

Nyní máme k dispozici základní pojetí smrti v thelémě. Pravá podstata a identita každého člověka, Duše neboli Hvězda, je dokonalá a přesahuje prostor, čas a kauzalitu. Je to v podstatě „monistické vědomí“ (Nula/0 thelemické ontologie), takže se musí vtělit do konkrétní mysli a těla, aby mohla mít zkušenost (Dvojka/2 thelemické ontologie). Když tělo člověka zemře, Duše zůstává v beztvaré, bezčasové extázi či radosti, pokud není inkarnována.

To je důsledná a uspokojivá odpověď na otázku smrti, přesto některé otázky zůstávají nezodpovězeny. Konkrétně: Existuje nějaká nit, která by časově spojovala životy Duše? To znamená, zda existuje nějaký pojem reinkarnace nebo metempsychózy (převtělování duše)? Netvrdil koneckonců sám Crowley, že má „minulé životy“? Je skutečně logicky možné, že nemusíme věřit v představu úniku ze samsáry nebo zdokonalení naší duše, a přesto věříme v určitou formu propojení mezi životy.

Pokud se podíváme, na oficiálních stránkách Velké lóže USA O.T.O. se výslovně uvádí víra v metempsychózu. Jak již bylo řečeno, na těchto stránkách se uvádí, že metempsychóze podléhá „Tělo světla“, a nikoli nutně duše, o níž jsme hovořili. Podívejme se, co o myšlence metempsychózy řekl sám Crowley.

Kapitolu v Liber Aleph nazvanou „De Morte „417¹¹ („O smrti“) začíná Crowley touto větou: „Ptal ses mě na smrt a toto je můj názor, o kterém neříkám: toto je pravda.“ Toto zřeknutí se odpovědnosti není uvedeno u žádné jiné kapitoly a není ani typické pro jeho psaní o Thelémě, když píše takto skepticky nebo zdrženlivě.Je zajímavé, že podobným způsobem začíná i své krátké pojednání Liber ThIShARB, což je dokument, který podrobně popisuje praxi vracení se ve své paměti zpět, včetně návratu do minulých životů. Dokument začíná těmito slovy: „Může být. Tuto knihu nebylo možné sestavit na základě čistého skepticismu. Na tom však tolik nezáleží, protože praxe vede ke Skepsi a možná právě skrze ni.“ V Liber ThIShARB se Crowley vyjadřuje k platnosti těchto „vzpomínek“ velmi explicitně a opakovaně říká, že je třeba na ně nahlížet skepticky a ověřit je fakty, aby se zjistilo, zda jsou platné. V témže dokumentu píše: „Ať však nedůvěřuje své paměti a netvrdí její závěry jako fakta a nejedná podle nich bez co nejadekvátnějšího potvrzení.“ Mělo by být jasné, že Crowley přistupoval k tématu posmrtného života s velkou opatrností a kritickým myšlením. Vrátíme-li se ke kapitole „De Morte“ z Liber Aleph a budeme-li mít na paměti Crowleyho výhradu,můžeme pokračovat ve zkoumání zbytku toho, co říká. Crowley dále vysvětluje myšlenku vtělení Duše do mysli a těla. Píše, že Duše „obývá příbytek iluze, tělo a mysl. A tento příbytek podléhá zákonu změny, neboť je složitý a rozptýlený a reaguje na každý podnět či dojem“. To potvrzuje dříve zmíněnou myšlenku, že mysl a tělo jsou nestálými nositeli nesmrtelné Duše. Pokračuje: „Duše a tělo jsou v souladu s tím, co se děje v duši a těle:“

„Je-li tedy mysl neustále připoutána k Tělu, smrt nemá sílu ji zcela rozložit, ale rozpadající se schránka mrtvého člověka, jeho mysl, která na chvíli drží pohromadě jeho Tělo světla, straší na Zemi a hledá nový příbytek (ve své chybě, která se bojí Změny) v nějakém jiném Těle. Tyto Schránky se zcela odtrhly od Hvězdy, která je osvítila, a jsou to Upíři, kteří posednou ty, kdo se vydávají do astrálního světa bez Magické ochrany, nebo je vyvolávají, jak to dělají Spiritisté. Smrtí je totiž člověk nejprve osvobozen pouze od Hrubého těla a jinak je na Astrální rovině úplný, jako byl za svého Života. Tato Celistvost však trpí Stresem a její Nosníky se uvolňují, nejprve slabší a potom silnější.“

Zde je jedna možnost, kterou Crowley vykládá: pokud je vaše mysl připoutána k tělu, mysl se udrží pohromadě a „straší na Zemi“, ale „zcela se odtrhla od Hvězdy“. Jde o to, že mysl může nějakým způsobem přetrvat i po smrti, ale už není spojena s Hvězdou nebo Duší. Tyto „schránky“ mohou vysvětlovat některé jevy, které jsou vidět v „astrálním světě“, s nimiž spiritisté komunikují, a případně i další jevy, jako jsou duchové. Crowley pak pokračuje v další kapitole,418¹² kde tuto představu staví do kontrastu s tím, co se děje s Adepty po smrti (omlouvám se za dlouhou citaci, ale vše je výstižné):

„Uvažuj nyní v tomto Světle, co se dostane Adeptovi, tomu, kdo neustále a pevně usiluje o svou Hvězdu a naladí svou Mysl na Hudbu své Vůle. V něm, je-li jeho Mysl dokonale srostlá sama se sebou a spojená s Hvězdou, je tak silná Konfekce, že se snadno odtrhne nejen od Hrubého těla, ale i od jemného. Právě toto Jemné Tělo jej poutá k Astrálnímu, jako Hrubé k Hmotnému světu, takže pak dobrovolně vykoná svátost druhé smrti a opustí Tělo Světla. Mysl se však právem své harmonie a mocí své lásky těsně přimkne ke své Hvězdě a podle své síly po určitou dobu odolává Služebníkům rozvratu. Je-li tato Hvězda z těch, kdo jsou vázáni Velkou přísahou a inkarnují se bez odpuštění kvůli rozkoši z Kosmické svátosti, hledá si nové Vozidlo na určené Cestě, přebývá v plodu Dítěte a oživuje jej. A pokud v této době ještě lpí na mysli svého dřívějšího Příbytku, pak je mezi oběma Vozidly Kontinuita charakteru a může to být Paměť. To je, stručně a bez rozvedení, cesta Asara v Amennti, podle mého názoru, o němž neříkám: To je Pravda.“

Základní myšlenka spočívá v tom, že Adepti tráví svůj život tím, že ladí svou mysl s Vůlí, a mysl se tak může „těsně přimknout… ke své Hvězdě“ a vtělit se do nového těla. To umožňuje „Kontinuitu charakteru, a může to být i paměť, mezi oběma vozidly“, což je základní chápání reinkarnace a základ víry v minulé životy. Je však zajímavé, že Crowley zřejmě věří, že kontinuita mezi životy je možná pouze u adeptů, kteří důkladně vycvičili svou mysl. Pozoruhodné také je, že Crowley v závěru této kapitoly o smrti opět říká „podle mého názoru, o němž neříkám: To je pravda.“

Vidíme, že Crowley se skutečně zabýval pojmem metempsychózy, který je však svým způsobem omezen na Adepty. Můžeme také vidět, že Crowley byl obzvláště opatrný, aby byl v této otázce skeptický a podporoval skepticismus. Žádná jiná kapitola v Liber Aleph neobsahuje takovou výhradu, natož aby byla na začátku i na konci diskuse. Samotné Svaté knihy nemají v této otázce výslovně jasno. Ačkoli se v Liber AL objevuje ztotožnění Aleistera Crowleyho s Ankh-af-na-khonsu,419¹³ není výslovně řečeno, zda jde o doslovné, nebo symbolické vyjádření (těch je v Liber AL zjevně plno).

Závěrem lze říci, že Thelema je systém, ve kterém věříme, že každý jedinec má Duši nebo Hvězdu, která je dokonalá, neosobní a také mimo prostor, čas, kauzalitu a jakoukoli formu duality. Duše se inkarnuje do světa duality prostřednictvím mysli a těla. Když fyzické tělo zemře a když není inkarnováno obecně, Duše zůstává v bezčasové, beztvaré extázi. S tím vším lze souhlasit, neboť je to důsledně potvrzováno a znovu potvrzováno ve všech thelemických Svatých knihách i v Crowleyho komentářích k těmto textům. Kromě toho Crowley tvrdil, že je možné, aby mysl „přilnula“ k Hvězdě, pokud je člověk Adeptem, a to může vést k „kontinuitě charakteru“ i ke vzpomínkám na minulé životy. Přesto byl Crowley v této otázce netypicky skeptický a opatrný. Tuto myšlenku jakési kontinuity charakteru v průběhu životů si musí každý thelémita ještě prozkoumat, potvrdit nebo odmítnout na základě zkušeností, ověření faktů a užitečnosti.

Na závěr této eseje bych se chtěl velmi stručně dotknout posledního z právě zmíněných kritérií: užitečnosti. Vyzývám thelemity – a mágy obecně -, aby zvážili užitečnost víry v minulé životy. Předpokládejme na chvíli, že je pravda, že máte minulé životy, každý život představuje zcela jedinečnou situaci: narodíte se na jiném místě, v jiné rodině, s jinou fyziologií (včetně genetických předpokladů), možná s jiným jazykem, jinou kulturou, jinou zkušeností s výchovou, jinou skupinou vrstevníků, vystaveni jiným myšlenkám v jiné době atd. Můj osobní názor je, že například to, že se v dětství zajímáte o vlaky, ještě neznamená, že byste v dospělosti měli být průvodčí nebo strojvedoucí. Jestliže vlastní dětství nemusí nutně poskytnout potřebné informace k objevení a naplnění vaší vůle, o co méně relevantní by byly informace o předchozím životě? Dále se můžeme tak snadno stát obětí démona, který zřejmě sužuje okultisty všech směrů: démona okázalosti. Je zřejmé, že existuje velká možnost „ego tripu“, kdybyste si mysleli, že jste byli Buddhou, Caesarem nebo jinou významnou osobností. V tvrzení o minulých životech je lesk, zejména lesk v tom, že vlastníte nějaký zvláštní nebo mocný přístup ke vzpomínkám napříč životy. Sám Crowley před tím varoval, když napsal:

„Přál bych si, abys pochopila, že všechny tyto spekulace jsou nejen plané a nesmyslné, protože si nemůžeš ověřit jejich správnost, ale i smrtelně jedovaté. Ptáš se, zda my, čímž myslíš, jak předpokládám, Angličany, nyní reinkarnujeme Egypťany. Když jsem byl chlapec, byli to Římané, zatímco Francouzi se ujali stejné nevděčné funkce za Řeky. Říkám „smrtelný jed“, protože když to analyzuješ, hned vidíš, že je to prostředek, jak se vlichotit. Máš velkou úctu k lidem, kteří vytvořili Luxor a pyramidy; a uvnitř se cítíš příjemně a pohodlně, když si myslíš, že jsi v těch dobách pobíhala jako Ramesse II. nebo velekněz v Thébách nebo něco podobně kongeniálního.“420¹⁴

Neodrazuji od víry v minulé životy ani od získávání vzpomínek na ně, ale vyzývám všechny čtenáře tohoto eseje, aby se nad užitečností vzpomínek na minulé životy velmi kriticky zamysleli. Doufám, že vážně zvážíte možnost a důsledky podlehnutí kouzlu této myšlenky, a nezapomeňte, že sám Crowley byl velmi skeptický a opakoval: „Toto je můj názor, o kterém neříkám: toto je Pravda.“ V tomto případě je to pravda.

Zdroj: Frater IAO131. Fresh Fever from the Skies.

1^ 407 This topic in particular is addressed in more depth in chapter 6.

2^ 408 New Comment to Liber AL, I:8.

3^ 409 Liber AL, I:29.

4^ 410 New Comment to Liber AL, II:6.

5^ 411 The Three-in-One aspects of the human soul, which correspond with Kether, Chokmah, and Binah on the Tree of Life.

6^ 412 Little Essays Toward Truth, “Man”.

7^ 413 Liber AL, II:21.

8^ 414 New Comment to Liber AL, II:21.

9^ 415 Or the Ruach (mind) and Nephesh (body) to continue with the Hebrew terminology for the parts of the soul as utilized by Crowley in his essay “Man” in Little Essays Toward Truth and elsewhere.

10^ 416 Djeridensis Working, II:21.

11^ 417 Liber Aleph, chapter 192.

12^ 418 Liber Aleph, chapter 193.

13^ As in Liber AL, I:14 and I:36.

14^ Magick Without Tears, chapter 41.

Views: 17