Úvaha nad neznámem

Cest k Bohu je tolik, kolik je na světě lidí?… tak praví staré přísloví

Patrně každý člověk se alespoň jednou za život zamyslí nad otázkou lidské existence. Můžeme se ptát, jaký je smysl života, jaký je smysl smrti a co je vlastně po smrti. Je opravdu smrt konec našeho bytí nebo je to jen transformace do jiné formy života, kterou si ?živí? lidé nedokáží představit? Může to být přece tak, že se všemi těmi zkušenostmi, které člověk za život na Zemi nasbírá, je po smrti část těchto zkušeností přenesena právě do té jiné formy života a po nějakém čase se člověk opět vrací s těmito zkušenostmi zpět na Zem. Je vůbec možné, že to, co nazýváme duší člověka existuje? Pokud opravdu existuje, potom se může stát, že tato duše může žít i po fyzické smrti těla právě v těch jiných formách, protože toto tělo jí sloužilo pouze jako tělesná schránka. Taktéž může duše sloužit jako nevymazatelná paměť zkušeností, které je potřeba mít k další inkarnaci na Zemi. Dalo by se potom říci, že duše v dalším pozemském životě se nikdy nedostane do stejných situací, jako v jejím minulém pozemském životě, protože již má tyto zkušenosti a nyní už si je nepotřebuje znovu prožít. Dokonce se, na základě těchto zkušeností, může umět vyhnout určitým situacím. Ale v jejím životě přijdou jiné zkušenosti, které zase prožije jen v jednom pozemském životě, protože do toho dalšího je už bude znát. To by mohlo i vysvětlit, proč jsou osudy lidí tak různorodé, ale zároveň proč si některé stejné nebo podobné situace lidé prožijí nezávisle na sobě, třeba i s velkým časovým odstupem, ale zase jiní lidé se k těmto situacím nedostanou vůbec.Ostatně jako vodítko nás k tomuto poznatku mohou nabádat zdokumentované případy přežití jedinců vlastní smrt, kdy nám vyprávějí, že byli svědky svého jakéhosi posledního soudu před světelnou mírumilovnou bytostí, obklopeni svými zesnulými příbuznými či přáteli a dívali se na jakési velké plátno, kde se jim odehrával jejich život. Popsali to za jakési zhodnocení kvality jejich života, kdy upřímně litovali svých špatných skutků a naopak byli štastní při pohledu na své dobré skutky. Všichni potom shodně vyprávějí, že jim tento zážitek změnil život a nyní se na něho dívají z jiného pohledu, než předtím. Stali se laskavějšími a mírumilovnějšími lidmi.

Od nepaměti se lidé snaží tvořit různé obřady s náboženským kontextem, které jim pomáhají smířit se nebo pochopit některé, pro ně nevysvětlitelné, jevy. Počínaje vírou v Boha či v některých případech i vírou ve více bohů a konče vírou v určitou moc různých talismanů či drahých kamenů. Svým způsobem do této problematiky mohou patřit i různé pověry. Jen do víry v Boha lze skrýt mnoho nevysvětlitelných jevů (Bůh vše na této Zemi řídí a také vše, co člověk může svými smysly v životě vnímat stvořil On).
Smysl tohoto lidského počínání může (nemusí) být vykládán jako hledání původního zdroje a podstaty existujících věcí a jevů nebo chceme-li ? hledání právě onoho Boha. Z lidského logického hlediska lze předpokládat, že Jeho nalezení by odpovědělo člověku na všechny nejasné otázky či jevy. Kdo (nebo případně co) jiný by měl toto všechno vědět, než právě tento stvořitel světa, ve kterém žijeme, milujeme a nakonec i umíráme.

Za smysl života může být považována láska. Láska ke všem lidem okolo nás samých a láska ke všemu, co nás obklopuje. Ostatně ve všech náboženstvích nalezneme na lásku odkaz, ne-li přímo vybídnutí k projevům lásky. Vždyť už jen sama víra v Boha je vlastně láskou. Když se podíváme na výklad Zenu, kde velmi stručně řečeno vše, co kolem nás je, je vlastně Zen, tak dospějeme k tomu, že také vše, co je kolem nás je Bůh. A jestliže chceme připustit lásku v Boha, potom z tohoto vyplývá, že musíme připustit i lásku ke všem lidem a věcem okolo nás. Když toto připustíme, tak v každém člověku a věci je i část Boha. Můžeme (nemusíme), to brát tak, že možná nám chce Bůh svou existenci touto částí ve věcech kolem nás a i v nás samých dokázat.
Otázkou zůstává, jestli tento pohled je správný a jestli tomu skutečně tak je. Člověk přece věří jen v to, co dokáže vnímat. Je tu ještě možnost, že člověk si někoho či něco, co si nedovede sám představit, pojmenoval Bohem.

Většina lidí v západním světě může (či chce) milovat jen to, co si svými smysly uvědomí nebo konkrétní osobu, se kterou se setkají. Nemohou (či nechtějí) smířit se s tím, že by mohli milovat i někoho (či něco), koho nikdy nepotkali, nebo co si nikdy svými smysly neuvědomili. Neměj jim to, nikdo jiného názoru, za zlé. Co člověk, to přece názor (alespoň by to tak mělo být). Člověk má tendenci žít tak, co je podle něho teď skutečně vnímáno jeho smysly. Možná, se ale někdo zamyslí i nad tím, co je skutečné. Je opravdu skutečné jen to, co může člověk vidět, slyšet, cítit, ohmatat a ochutnat? Co, když je ještě více skutečných věcí a jevů, ale jen je nedokáže člověk vnímat těmito smysly? Potom bychom mohli připustit, že i Bůh je skutečný jen ho lidé nedokáží vnímat.

Obecně se zná, že existují určité pocity, které lidé nazývají intuicí. Právě v tomto jevu lze nalézt určité prvky, které by mohly sloužit jako příklad k tomu, že mohou existovat věci či jevy, které nelze vysvětlit, ale mohou jim věřit i lidé, kteří se s nimi ještě nesetkali. Co, když je totiž intuice jen tím pomyslným začátkem skutečných věcí a jevů, se kterými je ?dovoleno? většině lidí zatím přijít do styku nebo si je prožít? Proč by nemohli žít lidé, kteří mají ?dovoleno? vědět více o těchto věcech, ale ta drtivá většina je svým, mnohdy stejným, názorem nebo strachem z poznání nepoznaného umlčuje a nutí je nechat si své tajemství pro sebe či se uzavírat před světem do různých spolků? Přitom by se třeba právě mohl člověk dozvědět odpovědi na otázky, které ho tak pálí. Možná je škoda, že většina lidí se řídí jen tím, co je jim vědecky dokázáno a téměř automaticky bez delšího přemýšlení odsuzují alternativní cesty vědění.
Možná se většině lidí již stalo, že měli najednou pocit nebo dokonce věděli, že jim bude někdo volat nebo někdo přijde na návštěvu a skutečně se tak stalo. Proč jsou na světě lidé, kteří mají tuto intuici na velmi vysoké úrovni a dokáží předvídat děje i několik století dopředu? A proč jsou potom na světě lidé, kteří vůbec nikdy (alespoň zatím) nepřišli s těmito jevy do styku?
To, co si myslíme, že je pro nás skutečné (např. neexistence Boha), nemusí nutně být skutečné pro někoho jiného. Například, jestli budeme tvrdit, že je intuice pro nás skutečná (tedy věříme, že něco takového existuje) a přiřadíme jí k šestému smyslu, tak někdo jiný může tvrdit, že intuice je jen náhodná shoda časových dějů (např. myslíme na nějakou osobu a právě v tom okamžiku se tato osoba sama od sebe rozhodne nám zavolat či nás navštívit). Ale existuje vůbec něco, co by definovalo slovo náhoda? Může to být také přece tak, že náhoda, jako taková, neexistuje a my už předem víme, co se stane, ale každý z nás má intuici v různém stadiu vývoje a jen občas (ne náhodně, ale v předem stanoveném čase) se nám naše schopnosti projeví. Někomu se můžou projevit tak, že dokáže předpovědět vzdálenou budoucnost, někdo jen ví pár okamžiků dopředu, že mu kdosi zavolá a někomu se za celý život nic podobného třeba ani nestane.
Taktéž se mohlo někomu již stát, že měl intuici ohledně řešení nějakého životního problému (nemusel to být zrovna nějaký velký problém) a podle této intuice se řídil.
Může tak vzniknout další otázka: co, když nám někdo (či něco) tyto intuice poskytuje schválně a bez jeho pomoci by se to nikdy stát nemohlo?

Ale bohužel, člověk věří jen tomu, na co stačí jeho smysly?

Zd_Ice, 2002-10-20 17:14:56

Views: 13

Diskuse - archiv