ZÁKONY URBAN-VÚDÚ
Lucía La Palidez Mortal
Vztyčila se, podepřena lokty, střapatou hlavu skloněnou na stranu. Naslouchala. Nenápadně zachytil povlak peřiny mezi dva prsty, zlehka zatáhl – a cíp deky jako masitý okvětní plátek pomalu vyloupnul pestíky květenství její hrudi.
Nervózně odstrčila jeho ruku pryč ze svého ňadra a plynulým pohybem zajela prsty do vlasů. Ohrnula si je z očí a opět strnula.
„Hele Time, už zase tluče! Teď! Poslouchej, slyšíš to?“
Zdvihla vztyčený ukazovák, mírně se stáčející ke zdi, z níž vycházely rány. Ze všeho nejvíce připomínaly údery kladiva na hlavičku hřebíku. Opakované, rychlé klepání, které vždy vycházelo z jednoho místa.
„Třeba tluče na nás. Nemyslíš, že bysme to měli kapku ztišit?“ Hodila hlavou směrem k reproduktorům.
Překulil své tělo úsporně na bok, zaklonil hlavu a vzhlédl k ní z tohoto mírně nepohodlného úhlu.
„A to jako proč? Bába si zatluče a my hnedka vypnem muziku? Ta zeď už z její strany musí bejt dávno samej hřebík, nebo co to tam dělá. To vona ruší nás, kráva stará!“
Pohoršeně nasála vzduch, až to syklo. „Tíímé. Prósím. Třeba by to stačilo jen o trošičku. Ať na nás není naštvaná…“ Přešla do prosebného tónu malé holky. „Zkus jednou udělat něco, o co tě prosím. Tímé. Timoušku.“
Jal se skrze záhyby duchny prodírat ke stolu, směrem k ovladači. Přihlížela s nadějí.
„Daisy, víc jak v polovině bytů v tomdle domě žijou geronti. Oni sou naštvaný pořád. Tý bábě prostě šibe, tak je to. Myslíš, že něco řekne, když ji potkám na chodbě? Jestli jí teda vadí ta muzika? Ani mě neodpoví na pozdrav. Geronti.“ Poslední slova přešla do tlumeného zasténání, jak se natáhl přes pupek a během tohoto výpadu kupředu ukořistil černou krabičku.
„Není skoro ani půl desátý!“ Zašklebil se vítězoslavně, zmáčkl knoflík a hudbu zesílil ještě víc. Vibrace kytar prosvištěly vzduchem, basy nadzdvihly dno postele. V Daisiných očích zahlédl třpytivé zklamání, jako by na malou chvilku uvěřila tomu, že ji přece jen poslechne. Odhodil ovladač zpátky na stůl a vrhl se na ni s rozpaženýma rukama, vrčel jako zvíře, škrabal ji odrostem vousů po tvářích, ale pod kontrolou. Pochopila hru a s chichotáním se pokoušela vymanit z pouta peřiny. Vyloupla se mu přímo do náruče, zklamání briskně přepnuté do polohy chtíče a smyslnosti. S úsměvem jí pohlédl do tváře: „A tahleta holka chtěla, abych ztlumil hudbu! Miluju, jak sténáš a jak přitom křičíš. Ta bába to nemusí slyšet, stěny sou tu tenký.“
Daisy to bylo momentálně úplně jedno, všechno co chtěla bylo přitisknout se k tomu chlapovi, cítit jeho prsty pronikat skrz chumáč chlupů svého ohanbí, směrem ke klitorisu. Líbala ho a kousala, aby se nějak zaměstnala ve vrcholech náporů rozkoše. Až bude úplně připravená, kluzká, chytí svou malou ručkou jeho obrovský úd a nasměruje ho dovnitř. A za tímto macatým klackem půjde hned v závěsu i celej ten zlobivej, neposlušněj chlap, až ji délkou údu a vahou těla připíchne dolů k posteli, na doraz. A pak znova a znova.
Steny obou dvou protínaly pláštík hudby jak ohněm šitý ornament.
Muž od policie stál s hlavou zakloněnou a vzhlížel do prázdného prostoru schodiště. Nasával atmosféru. Někdo si vařil oběd, zaslechl i tlumené zvuky televize. Nahoře v patře kňouralo dítě, nebo to mohl být klidně i zamčený psík. Dneska jeden neví. Skutečných rodin s dětmi ubývalo.
Trosky dveří za policajtovými zády opásala žlutočerná páska.
Je to stejně divnej barák, pomyslel si, jedny z prvních družstevních bytovek, co tady ve městě postavili. Pár těch z původní generace nájemníků zemřelo a místo nich se nastěhovali mladí, kteří začali generační selekci z let socialismu nahlodávat. Zůstatek zakládajících členů družstva se dál brodil závějemi spadaného listí podzimu jejich životů, až tam, co leží věčný sníh.
I když zásahovka pracovala rychle a přesně, přesto mu připadalo, že se ještě před chvílí chodbou rozléhaly zvuky páčidel, skřípění dřeva a kovu, dupání těžkých bot a hlasy vysílaček. Většina obyvatel trávila všední dny doma, avšak žádný z nich po celou tu dobu ani nevystrčil hlavu ze dveří, aby se podíval. Taková byla zkrátka doba. Žádné zvědavé sousedky, které by vyběhly v županu ven při sebemenším šelestu, hlavu ještě plnou natáček. Lidi tu žili jeden druhému za krkem a proto jim nezbývalo nic jiného, než se naučit zvuky cizích spoluobyvatel vytěsnit a co nejlépe ignorovat veškeré projevy jejich životů. To se stalo nezbytnou schopností duševního přežívání, uprostřed rostoucího města. Urban surviving. Četl, jak před časem uprostřed nějakého velkého sídliště ubodal psychopat svou oběť nožem, všem na očích. Ta žena křičela, bránila se, volala o pomoc a asi třicet lidí přihlíželo z oken a balkónů. Na policii nezavolal nikdo. Jaké to musí být v těch opravdu velkých a studených městech, o tom bylo lepší ani neuvažovat. Každopádně tvrdej džob pro policajty.
Fotograf a hoši z laborky odvedli svou práci rychle, profesionálně, jako nacvičenou rutinu. Zato domovní důvěrník, kterého se mezitím podařilo sehnat, nakonec odmítl byť jenom vkročit do puchem zamořeného bytu, ve tváři šedožlutý, jako list umírajícího kaštanu před jejich domem. Kvapně se pak odpotácel beze slova kamsi do horních pater a už se ani neukázal.
Vůně čpící smažené cibulky přešla do sladce karamelového nádechu, za některou zdí už zkušený kuchař odstavil škvířící pánev z plamene. Znovu se začal drát na povrch hnilobný puch, i když po zásahu zůstávaly ještě pořád obě půlky domovních dveří zaklínkované dokořán. „Prosíme nájemníky, aby zamykali.“ Přečetl bez problému obrácený nápis z papírové cedulky, přilepené na skle. Prý ten smrad nevyžaduje žádný nezbytný zásah, stačí, když teprve zítra dojede hygienik – bylo mu řečeno. Ale možná si tady někdo jen ulehčil práci.
Nechtěl zbytečně marnit čas, tak se otočil k nejbližším dveřím a zazvonil. Z kapsy už tahal průkazku s odznakem.
Zaslechl šouravý zvuk papučí na linoleu, kukátko na malý okamžik zjasnělo a hned zase potemnělo, v konjunkci zatmění s okem. Zdvihl placku do zorného úhlu a čekal. Po chvíli se dveře přece jen malinko pootevřely, jen na nezbytnou škvírku. Zápach cibulky zesílil, přece jenom se to trošku připálilo.
Podle všeho, co ze sousedky spatřil, tak by se dala popsat jako drobná, nenápadná stařenka. Skoro nic na ní nevybočovalo z řady. Bezhlesně přihlížela skrz silné brýle jeho služebnímu zahlášení, aniž by to v její tváři vyvolalo jakoukoliv odezvu. Marně hledal v paměti jméno, kterým by ji oslovil a za tuto profesionální chybu si v duchu vynadal do blbů. Jak to, že se nechal tak rozhodit? Přešel radši hned k jádru.
„Dobrý den, paní. Před chvílí tady bylo trochu rušno, na chodbě a ve vedlejším bytě. Nic jste neslyšela?“
Stařenka stydlivě zavrtěla hlavou, pak se přece jen rozmyslela, povylezla trochu ven a škvíra dveří se tím mírně zvětšila. Zašilhal jí přes hlavu, ale za jejími zády nespatřil o nic víc než malý kousek podlahy.
Vzápětí se váhavě rozmluvila: „Byla jsem v kuchyňce do dvora. Zrovna si dělám oběd, víte?“
„Aha.“ Přikývl. To dává smysl. „Znala jste se dobře se sousedy, co bydleli hned vedle vás?“
„Skoro vůbec.“ Přimhouřila oči. „Víte, tady se lidi moc neznaj, zvlášť ti noví. Na schůze nikdo nechodí, vlastně ani nevím, kdo tady dneska bydlí.“
„Nevšimla jste si ani za poslední dny něčeho divného, hlavně u nich?“ Otočil bradou směrem ke dveřím. Povytáhla krk, prohlížela si pomalu policejní práci, roztřepené třísky na okrajích a pruhovanou pásku.
„Tamti vodvedle občas dělali kravál, to jo, ale teď byli nějakou dobu docela zticha. Všecko se jednou usadí a srovná, víte?“
Někde, patrně blízko za přivřenými dveřmi, zaslechl stékat vodu. Nájemníci z horních pater spláchli záchod a obsah teď protékal kameninovou trubkou přes celý dům, až do úpadnic v základech. Všichni bydlící níže si to užívali spolu s nimi, trubky vedly podél zdí. Barák postavili za komunistů jako jeden z prvních a tehdy se na takové detaily moc nehledělo, hlavně aby bylo rychle kde bydlet.
„No… řekněme, asi tak týden?“ Ověřoval si.
„Co, týden? Nerozumím vám.“
„Je to tak týden, co jste od sousedů přestala slyšet hluk?“ A pak doplnil, co ho aktuálně napadlo. “ Co přestali pouštět vodu, splachovat záchod a bouchat dveřmi?“
„Nějak tak. Nevím, já už to ani nevnímám. Nevšímám si. Já nikoho nesleduju. O druhý se nezajímám, když to není nutné. Člověk v mým věku má dost starostí sám se sebou, detektive, aby se o sebe postaral a nebyl druhým na obtíž.“ Ohradila se stařena. Hlas jí ztvrdl. „Proč jste vlastně tady? A co chcete po mě?“
Něco se změnilo, otázky nesly stopu naléhavosti. Že by se ve staré probudil normální lidský zájem? Teď mu ve svém postoji připadala najednou nějak bližší.
„Víte,“ napodobil mimoděk stařenin způsob mluvy, „oni jsou mrtví. Týden je nikdo neviděl. Právě jsme odvezli jejich těla. Proto se taky ptám.“
„Ach, tak proto. Já je ale ani neznala. Tady se lidi moc nepotkávají. Škoda mladejch životů.“ Stařena zas monotónně opakovala věty jako z nahrávky, ale bylo vidět, že informaci vstřebala bez problému. V rozpačité odmlce, která zavládla, nervózně cítil, že by měl ještě něco k otevřenému tématu dodat.
„Jo, vedle vás bydleli dva mladí. Pánovi patřil byt a jeho dívka tam občas přespala. Rodiče toho děvčete neměli ponětí, kam jejich dcera chodí. Našla si zaměstnání jako obsluha v jednom klubu a často ani nechodila mezi směnami domů. Moc jim asi nechyběla. Nejspíš mysleli, že už se konečně toho svýho přichytla a je jen otázkou času, kdy si přijde sbalit kufry. Asi by to tak i dopadlo.
Zato mladýho začali postrádat ve firmě. Byl prý tak trochu do tvrdé muziky, samorost sám pro sebe, dost na prachy, ale svou práci si zvládal, blbej nebyl a hlavně jako jedinej tam měl řidičák na ávii. Zkusili mu volat na mobil, ale víte, měl to vypnutý. Tak to nakonec nahlásili k nám.“ Uvědomoval si, že toho namluvil zbytečně moc, včetně spekulativních a subjektivních názorů, ale na tom vlastně už ani nezáleželo. Akce proběhla jak měla, pracovali s příkazem k prohlídce, tak se neměl čeho obávat.
„Jo tak. Ti mladí. Ví se už, na co zemřeli? Co se jim stalo?“ V dalších otázkách postřehl zachvění. Vypadá to, že stará má strach z násilí, loupežné vraždy nebo nemoci. A kdo by neměl?
„No, zatím máme příkaz nikomu nic neříkat… ále co.“ Mávl rukou. Za zdí vedle ní zemřeli dva lidi a týden tam v tom leželi. Stará si zaslouží trochu podrobností, třeba ji to uklidní. A i kdyby to někomu vypověděla, kdo jí bude věřit, v jejích letech? Staří lidé si dost věcí navymýšlí, jejich mysl nemá nic jiného na práci.
„To se právě ještě neví. Násilnou vraždu můžeme skoro s určitostí vyloučit. A jak říkám, teprv laboratorní testy ukážou. Ale,“ ztišil spiklenecky hlas, „voba dva leželi nazí v posteli. Zrovna to spolu…no… dělali a…smrt si je vzala během toho. Voba dva naráz. Možná to není až tak špatnej konec, měli to hned za sebou. Nemusíte mít strach, “ dodal vzápětí, „na žádnou známou nemoc to nevypadá, to by nešlo tak rychle. Až případ uzavřeme, bude to ve zprávách a v černý kronice. Prostě jenom koukejte na televizi, jo?“
A ani ho z ní ještě nestačil vytáhnout, dosadil si v duchu chybějící detail, před nímž stařenku ušetřil. Viděl ty těla, na jeden zlomek okamžiku. Stačilo.
I když nějaké to S/M tajně prožíval ve svých představách, jako fantazijní alternativu ze světa barevných časopisů a taky dobře věděl, že mezi policajtama někteří občas překročí čáru mnohem dál, taková sračka by rajcovala jen nemocnýho úchyla. Všude smrad, nafouknutý a flekatý těla mrtvejch milenců v sobě, on leží zadkem nahoru, pořád zasunutej v ní až po svý chlupatý koule… mockrát nechutnější, než chlapský kulky normálně bývají, modrý, zdeformovaný a nafouklý, slitý do jedné velké šišaté homole, jak mrtvolný procesy konaly svý dílo. Ten detail mu utkvěl v hlavě, nafouklý šedomodrý koule mezi roztaženejma stehnama, jen co je zahlédl ode dveří. Vypadaly úplně jak vosí hnízdo plný sršáňů, jen vyletět. Na malý okamžik, když už odvracel hlavu a snažil se zadržet dech, aby potlačil nutkání zvracet, jako by z toho nedostatku vzduchu spatřil průhledný obraz vláčné velké vosy, se hřebíkem místo žihadla, trčícím ven ze zadku. Zahnal tu představu pryč a vypadnul ven. Chtěl být chvilku sám, trochu se vydýchat a uklidnit. Dokonce když už byly dveře zapečetěny, poslal svého kolegu do auta a zůstal jak poslední pěšák sám, na opuštěné chodbě.
„No, takže, s největší pravděpodobností si na to šlehli nějaké drogy a seklo to s nima, mám takovej pocit a někdy bývám docela blízko.“ Hlavně nic neříkat!
„Zatím jsme ale nenašli důkazy, žádné jehly a zbytek drogy, ale to prošetříme. Nebyli to žádní svatoušci, ale i tak je to opravdová škoda, dvou mladých životů. Nemusíte se bát nákazy. Skutečně vám nic nehrozí.“
Vytáhl z kapsy bloček. Tak, konec uklidňování ustrašené báby, ještě by se do toho svýma řečma nějak zapletl. Aspoň nějaká jistota. Něco se ani se všema těma novinkama v policejní práci nezmění. Papírování tu bude pořád.
Načmrkal si vestoje pár poznámek, pak zápis podtrhl dvojitou čarou a připsal velkými písmeny: Feeling: NIC. 0!!! VéHá!!!
„Kdybychom něco potřebovali, tak se vám od nás někdo ozve.“
Máme tady záhadu zamčeného pokoje. Snad to věda zvládne za nás – pomyslel na hochy v pitevně. Teď je to v jejich rukách.
„Děkuji vám, milá paní, nashledanou…“ Zase zapomněl její jméno, ale to už ho netrápilo a honem spěchal ven, na čerstvý vzduch. Příště si zas mákne jeho parťák.
Stařena pečlivě zavřela, dvakrát cvakla bezpečnostní západkou u dveří. Otočila se, snad vrátit se k činnosti, během nichž byla vyrušena, ale pak zůstala na místě, opřená zády o výplň. Celým svým tělem se svezla níž, vzpírala svou váhu dlaněmi a křečovitě zaryté nehty vepisovaly díry do zvetšelé koženky polstrování. Cítila se tak slabě! Za to může ten zmatený policajt. Ne a ne odejít, čmuchal tady kolem jako lasice podél plotu.
Ale dělal přece jen, co musel, krotila se. Nebyl tak zlý. Myslel to dobře, i když nic nechápal. Jeden z těch, co má trochu toho… jak se tomu dnes moderně říká… feeling. Mužové jejího mládí takoví nebývali, nebo tuto schopnost tajili a potlačovali. Ale na druhé straně, právě proto jí toho přece tolik napovídal! Všechno, co potřebovala vědět. Hlasitě si oddechla a uvolnila sevření. Teď už ji nikdo nebude otravovat, policajt je pryč a ti dva odvedle taky!
Co si s nimi jenom zkusila!
Tolik rámusu! Ten chlap si každé odpoledne nahlas pouštěl strašlivě nesnesitelný, pekelný rachot, kterému se ani hudba nedalo říkat, pravidelně bouchal dveřmi, jako by neznal kliku – až se zdi třásly a okna drnčela. Když si obouval boty, vrzal přitom nohama od štokrlete po parketách. Mameluk! Mnohokrát se odhodlávala, že s ním o tom promluví, ale když na chodbě spatřila ten jeho býčí výraz, tu jeho tvrdohlavou palici s čelem skloněným vpřed, až se jí z něho dělalo zle. Dobře si na takové muže vzpomínala. Věděla, že ti si nenechají od nikoho poradit. Takoví už jako malé děti poznali, že když se budou chovat sobecky, budou pak odměněni mnohem víc, než ti hodní.
Hned, co přišla ta nová holka, stařena zadoufala, že ho jejich společné soužití změní, tak trochu zklidní. Ale bylo to ještě horší, protože toto nebylo spojení se vším všudy, jako má být sdílení. Nakonec on proměnil ji. Rajtovali tam spolu jako dva lační sobci, ve dne a v noci, na rozvrzané staré posteli. Nenasytní řádili třeba i několikrát po sobě, potom pouštěli vodu a sprchovali se. Když se jí přece jenom podařilo usnout, vypukl celý ten rámus nanovo. A jak ta ženská do toho hystericky hekala, sténala a kvičela! A zas ten rámus.
Všechno to dohromady bylo k zbláznění, nemohla tomu uniknout, sama ve svém vlastním bytě. Na stará kolena, když už jí tělo dosluhovalo, revma v kloubech hlodalo díry jak chodby červotoče a na nic, co kdy bývávalo, se už nemohla spolehnout, když už si tolik zasloužila odpočinek, tak se místo toho stala nedobrovolnou rukojmí lidské bezohlednosti. A to jenom proto, že tomu nebylo kam utéct!
Venku totiž čekal bláznivý, chaotický svět, plný sebestředných lidí, mladých tváří hledících z billboardů a na každém kroku elektrické stroječky, jejichž hloupě komplikovanému účelu zpravidla nerozuměla, neboť chyběly očividné spojitosti. Vzpomněla si, jak jednou prostála na červenou u pásu dálniční přípojky bezmála půl hodiny, proudy aut před ní svištěly sem a tam, než ji napadlo nasadit si brýle a poté objevila schované malé tlačítko na sloupu semaforu. A na něm nápis: ZMÁČKNĚTE… Divné, jak z Říše divů, vždyť přece každý sleduje panáčka na druhém břehu! Kdo se kdy díval na sloup!
Ale rozhodla se, že to nevzdá, že bude bojovat. Nesnášela bezmoc. Bude se bránit! Ovládne své vlastní království, teritorium, protože v jednom má před nimi výhodu, jakkoliv by jim to připadalo směšné. Celý ten dlouhý běh, naplněný životem a prací. Opravdovými zkušenostmi! Ne zíráním do obrazovek, cesty labyrintem supermarketů a moderních hal, vylhaných příběhů, importovaných tradic a předstírání opravdovosti, ale zkušenostmi z živého světa! A ty se jí vepsaly do paměti těla a bylo na čase, aby promluvily. A někdy tehdy se jí zdál ten sen poprvé, když byla připravena naslouchat. Procitla ze zamyšlení, jen zamžikala očima. Vztek ji už přešel, únava zůstala.
S vděkem a bázní poprvé vzhlédla na stěnu, tu společnou se sousedním bytem. Opsala pohledem celou její plochu. Jediné místo na ní nebylo prázdné! Kousek vedle kousku, u podlahy i nahoře pod stropem, visely ke zdi přitlučené panenky, loutky, jedna vedle druhé. Tělíčko namáčklé k tělíčku, jako v nějakém společném hrobě. Hadrové panenky různých barev, nepravidelných tvarů, každá ručně vyrobená z hadříků. Však taky musela kvůli nim vybírat popelnice a kontejnery na starý textil, obcházet dálnice a výpadovky z města, kde pátrala po nějakém tom vyhozeném kusu oblečení. Nenápadně si je nosila v taškách domů a pak už jenom vyráběla panenky, ve dne i v noci, každičkou volnou minutku, kdy zrovna netrávila čas jídlem, spánkem a minimální nutnou údržbou svého chatrného těla.
Bolestí zkroucenýma prstama jim podvazovala hlavičky, každé pak vetkla skrz smotek tělíčka proužek na ručičky, zakroutila, omotala nití. Když byla hotová, nastříhala další pruhy látky a dělala nové panenky.
A další den znova: vázala, šila, stříhala. Když jich měla hotových víc, přitloukala je systematicky hřebíky na stěnu, přičemž dbala, aby ani místečko nezůstalo volné. Když zrovna umdlévala a odvedle se ozval zas ten hluk, postavilo ji to zázračně na nohy, zpátky do sevření onoho podivného transu.
Prodavač v železářství si musel myslet, že zásobuje celou bednářskou dílnu, jak tam pořád nakupovala další a další krabice hřebíků. Ale nikdy se na nic neptal. Jen co ji uviděl stát ve dveřích, sám od sebe sahal do regálu pro dvě krabice, které pak mlčky zaplatila a schovala do kabely. Skoro by vypadali jako spiklenci. Ale kdyby jen tušil…
Ve snech se jí zdávalo o hadrových panenkách, hlavně ten jeden sen, co přišel první. V tom snu loutky ožívaly, kroutily se, svíjely jako chapadla chobotnic, natahovaly své ručky a tenoučkými hlásky zpívaly kostrbatou říkanku:
Co vyrovná se mladé síle, víš, víš?
Jenom množství malé síly, víc a víc!
Co nám k tomu právo dává?
Když zlo škodit nepřestává!
Jen zaplní se poslední mezera,
Náš počet vysaje jim jejich sílu z těla!
Pak nastane věčný klid,
s matičkou my budem snít!
Nevěděla, odkud se přesně ten sen vynořil, prostě byl najednou tady a jednoduše sděloval, co je třeba udělat. Spoustu malých panenek. Početní převaha malých a neviditelných jedinců dokoná toto dílo. Upjala se k tomu snu jako ke své poslední záchraně.
Ale i když občas pochybovala, propadala beznaději, přece jen v ten šílený nápad nějakým způsobem věřila víc a víc. Protože s každým dalším opakováním se její vzpomínky těla jakoby rozjasňovaly, zhmotňovaly do pojmů a slov a ona začínala chápat, že na zemi existují pradávné síly, které by bylo možné zjednodušeně pojmenovat jako dobro a zlo. Jejich poznání se vynořilo z bažin nevědění mnohem dříve, vyneseno myslí pradávných šamanů kmene, kteří byli schopni plout v těchto proudech i s celým kmenem a měnit tak podle momentální potřeby to, co je obklopovalo a bylo pak nazváno skutečností.
Najednou však došlo ke katastrofě. Někde na světě vznikl první bůh, jako překážka, bránící člověku v přirozeném používání těchto sil. Dokázal se proměnit třeba i ve vědu, techniku a ve všechny své nepřátele, kteří se jej pokoušeli zničit, až je nakonec pohltil úplně, jako všechno, s čím se jen na okamžik setkal. Proudy se přerušily natrvalo a jejich koryta vyschla. Běh dobra i zla byl zvrácen, navíc došlo k narušení paměti lidstva a schopnosti člověka chápat spojitost věcí. Každý čin se stal pevně dopředu označen dobrým nebo zlým, mnohem dříve, než se vůbec odehrál.
Ale občas to někomu přemýšlivému nedalo. Jak to, že se tedy opravdu dá rozeznat povaha činu až potom, co se již udál? Pak třeba zlo poslouží k dobru a naopak? Jako by si tito osamělí pochybovači vzpomínali, že to kdysi na světě chodilo jinak.
A nakonec se právě jí samotné podařilo vyschlý tok obnovit, skrze tisíce malých postaviček, zatím bez života a bez duše. Tok byl napojen alespoň tenounkým náznakem a věci se daly do pohybu. Životy těch dvou mladých to vytrhlo v jediném spojitém okamžiku, který přeskládal jednotlivé časové úseky, takže zapadly přesně do sebe s nejvhodnější možnou konstelací. Jejich živou podstatu to v ten samý okamžik rozporcovalo na nejmenší částečky. Dřív, než by se stačily rozplynout, tyto cenné drobty alespoň na chvíli zacelily několik propastných mezer, mezi mnoha úrovněmi, kde už se vůbec nejednalo o tyto dva bezvýznamné mladé výtržníky, stařenu, dům a o tento svět. Ale oni si stejně ničeho nestačili všimnout, jejich konec proběhl rychleji než jakákoliv obyčejná smrt.
Zamířila si lehnout do postele, protože jí nohy slabostí přestávaly sloužit. Už To o ní ví a také ji To promění, dostane ji. O svém osudu si nedělala zbytečné iluze. To, co kráčí s čelem kupředu je nemilosrdné, ale na tom už teď nezáleží. Co mělo být vykonáno se již stalo. K podobným prosakům ven i dovnitř docházelo už dřív a bude se to stávat čím dál tím častěji, nečekanými způsoby a na různých místech zdí, dokud se přerušené cykly opět nespojí natrvalo.
Odložila brýle, ale ještě neusínala, jen tiše vyčkávala, až zaslechne tlumené cinknutí, jako když uvolněný hřebíček dopadne na linoleum. Čekala. Semkla jen pevněji víčka k sobě, zkřížila ruce na hrudi a čekala, až děti seskáčou ze svých hřebů, které si ohebnými tlapkami vytáhnou z těl. A až jejich zástupy přistoupí k ní, přimknout se k jejímu tělu.
Views: 2
