Josef Veselý – Magie (recenze)
Strašidla jsou blbci, sypoucí se z rohu hojnosti, který roste na čele býka hlupství. Blecha píská jak netopýr a veš štěká a kouše jako vlk. A strašidla, přisvojující si ohromnost slonů, zachovávají si lehkost větérku. Chceme-li analyzovat jejich absurdní nicotu a studovat je, je třeba, abychom byli sami idioty a jakýmsi komickým i žalostným druhem zuřivého strašidla.
Jules Bois, Satanova církev
Začátkem roku se na pultech českých knihkupectví objevila kniha Josefa Veselého se stručně honosným názvem Magie. Již samotný název titulu mě trochu zarazil. I takoví velikáni jako např. Jan Kefer si nedovolili nazvat knihu slovem „magie“ jen tak, bez přívlastku. A teď tady leží v celé kráse. Černý přebal, solidní vazba se zlatou ražbou, kniha, která již svými šesti sty stranami vzbuzuje jakýsi respekt. ?Magie. Anotace na obálce mě pak přesvědčovala, že držím v rukou přímo učebnici. Neváhal jsem, vysázel svému knihkupci na dřevo pět stokorun a spokojeně odcházel domů s příslibem dobrého počtení. Můj pocit však trval pouze několik minut.První dojem, který z knihy po letmém prolistování čtenář získá, je zdání ucelené studie, jakési magické příručky s mnoha doplňujícími ilustracemi. Brzy však zjistíte, že z domnělého autora zde není zhola nic a celý obsah knihy tvoří pouze citace z asi dvouset svazků. Celá kniha je tedy pouze kompilací a pan Josef Veselý (dále jen kompilátor) si autorství uvedených citací jen jaksi sám přiřkl. V tomto případě je, myslím, nepsanou slušností přidat před své jméno v titulu např. slovíčko „sestavil“. Ale budiž, čert to vem!
Druhý dojem, který na mě z knihy dýchl, byl, že držím v ruce něco, co bych přirovnal k dortu Čapkova pejska a kočičky. Uvádění autoři totiž tvoří guláš, jaký nemá obdoby. Kompilátorovi se totiž podařilo srovnávat nesrovnatelné. Nacházíme vedle sebe autory tak rozdílných kvalit jako Meyrink a Crowley nebo dokonce i takové, kteří byli přímo rivaly (Griese a Weinfurter). Zde jsou však v jedné knize „svorně“ vedle sebe. Reagovat však již nemohou, jsou totiž mrtví a současný čtenář o jejich osobních sporech již nic neví. Z knihy, stejně jako z dortu pejska a kočičky, si tedy čtenář musí vybrat ty správné kousky a omýt je od chuťově nesourodé omáčky, aby byly jakž takž stravitelné. Potom ovšem pochopí, že takový kousek je jen částí jiného jídla, jiné knihy, kterou si musí sehnat a přečíst, aby mohl vytržené části cele porozumět. I padl na mě smutek.
Po přečtení několika kapitol, s pocitem, že se mě kompilátor snaží „utlouci“ informacemi, jsem se však zhrozil. V části týkající se magických drog se totiž uvádějí nesmyslně vysoké denní dávky tak nebezpečných rostlin, jako je durman nebo blín. A to prosím u durmanu 0,5 g a u blínu dokonce neuvěřitelný 1 g! Z celkově zmateného pojetí knihy však čtenář těžko pozná, kde a jak tyto drogy použít. Ví vůbec kompilátor, co by způsobil gram snědených blínových semen? Nevadí mi, že kompilátor v knize magické drogy uvádí, vadí mi, že např. u durmanu, tak lehce dostupné jedovaté rostliny, není ani sebemenší varování. Durman totiž není konopí! Dále jsou tu také zmiňovány tzv. „magic mushrooms“ – houby lysohlávky. Zde dávkování chybí úplně (!) a dozvíte se tu pouze, že tyto houby slouží k nahlížení do astrálu (o čemž by se dalo m. j. dlouze polemizovat). Doufám jen, že si těchto nedostatečných, neúplných návodů nevšimnou příslušné orgány. „Autorovi“ by pak totiž mohl hrozit dosti nepříjemný soudní proces. Taková módní kapitolka by se potom mohla dosti nevyplatit. Je, bohužel, mnoho mladých lidí, kteří si magii s drogami spojují. Znal jsem kdysi také podobně „praktikující čaroděje“, pro něž jedním z nejvyšších transcendentních vnorů bylo vstříknout si koňskou dávku pervitinu do žíly. Jeden z takovýchto zoufalců, který se těšil mé důvěře, mi po jednom takovém „obřadu“ vykradl byt.
Stejný duch se nese i v oddílu pojednávajícím o sexuální magii. Když jsem totiž narazil na kapitolu s ukázkami „rituálů“ Aleistera Crowleyho, polil mě studený pot. Zde se totiž např. dozvíme, že magický obřad znamená objednat si co nejošklivější prostitutku, nejlépe však zrůdu nebo trpaslici a povzbudit se kokainem, opiem, či podobnými „lahůdkami“. Není těžké poznat, že Crowley (nebo „Mistr Therion“, jak je zde důvěrně nazýván), je kompilátorovým oblíbencem. Neupírám Crowleymu jistý smysl pro morbidní humor, zde je však třeba dívat se na jeho osobu trochu kritičtěji. Možná teď nakrknu jeho přívržence, ale v mých očích to byl jenom sexuální deviant závislý na drogách, který magií své úchylky pouze maskoval. Na vysvětlenou, proč takto smýšlím, zde proto krátce uvedu některé perličky z jeho života.
Tento podprůměrný básník tvrdil, že byl v r. 1904 navštíven andělem Aiwassem, který mu nadiktoval evangelium pro tuto dobu – Knihu zákona – Liber legis. Její základní myšlenkou měl být tzv. thelemický zákon (řec. thelema = vůle): „Dělej, co chceš, to ať je tvůj celý zákon.“ V roce 1920 se Crowley s malou skupinkou následovníků odstěhoval na Sicílii, kde založil Opatství Thelema, aby odtud šířil své nové „evangelium“ do celého světa. Zde se ovšem pouze oddával heroinu a sexuálním orgiím. V roce 1921 přiměl např. kozla, aby se pářil s jeho stálou družkou Leah Hirsigovou. Nakonec, když jeden člen „opatství“ zemřel, protože během „magického rituálu“ vypil krev nemocné kočky, Mussolliniho úředníci skupinu z Itálie vyhnali. Tento „magik“ pak svůj život ukončil všemi opuštěn, v chudobě a závislý na heroinu.
Nic bych nenamítal, kdyby zmínky o něm byly otištěny v jiné knize, tato je však kompilátorem předkládána jako „učebnice pro začínající magiky“, jak sám píše v předmluvě. Jestliže tedy někdo bude Crowleyho „pokusy“ praktikovat, přeji mu šťastnou cestu do pekel. Výše zmíněný zvrhlík je tu také dáván za vzor všem našim hermetikům jako všestranně nadaný jedinec oplývající mnohými talenty (např. proto, že umí hrát šachy). Naproti tomu současným českým okultistům kompilátor připisuje tyto vlastnosti: „prostomyslná lačnost informací (hlavně těch ,tajných), spojená s neschopností získané informace utřídit nebo s nimi dále pracovat, neochota či neschopnost hnout samostatně mozkem, ba často i absence schopnosti cílevědomě, neřku-li koordinovaně jednat. O vytrvalosti pak vesměs nemůže být vůbec řeč.“ Jinde zase zmiňuje mladé zájemce o magii jako pologramotné, vyčítá jim tupost, zbabělost atp. Zajímalo by mě za koho a hlavně o kom zde kompilátor mluví. Mám jen dvě vysvětlení: buď žije v naprostém vakuu a svět kolem hodnotí snad jen podle TV Novy nebo se s podobnými lidmi opravdu stýká.
V jedné z kapitol nás také kompilátor obšírně utumlovává bahnem kabaly a mentorsky zdvihá prst nad její případnou neznalostí. Proti židovské magii nemám zhola nic, pro potřeby českých adeptů ji však pokládám za zcela nepotřebnou, ba dokonce nevhodnou. Myslím si, že evropskému truhláři ke zhotovení kvalitního stolu postačí dubové dřevo a nemusí proto nikterak biflovat znalosti o cedrech libánských. Český adept magie, naletivší pověře o nezbytnosti tohoto učení, může nadlouho zabřednout v tomto marastu než prohlédne, že mu byl na Cestě vlastně překážkou. Abyste uměli řídit automobil značky Honda, nemusíte umět japonsky, spíše je pro provoz důležité vědět, kam se lije benzín, voda a olej.
Stejně tak i kapitola, kde se rozebírá správná volba času a místa podle vlivu planet, je zavádějící. Magik, spoléhající se spíše na intuici nebo, chcete-li, vnitřní hlas, si místo i čas k operaci určuje sám. Kompilátorem zde otištěné pokyny tedy chápu jako nemohoucnost zbavit se omylů svých vzorů. Kompilátor se tak stává věčným opisovačem opisovačů, spíše však opisovačem opisovačů od opisovačů. Za základní chybu adepta magie pokládám pověrčivost. Magik by se měl řídit hlavně vlastním rozumem (od toho jsme jej také od Boha dostali) a ne naletět všemu, co se kde píše. „Jak zaplnit 20 stránek“ bych nazval kapitolu o pentagramovém a hexagramovém rituálu. Stačí totiž nasázet po dvou obrazcích na stránku a hned jste při psaní knihy o kus dál (pak se není co divit, že je tak tlustá). Ale k věci. Kompilátor nás zde svádí na zcestí komplikovaného ritualismu a klade tak vlastně formu nad obsah. Případný adept, který bude podle těchto návodů „čmárat“ ve vzduchu hůlkou do různých světových stran a pronášet při tom pro Čecha nesrozumitelné hebrejské hatlaniny, tak lehce zabředne do povrchního pózismu a hlavního účelu magické operace se nedobere. Díky šíření těchto bludů by tak magie mohla skončit stejně tragicky, jako třeba Ježíšovo učení – rozmělněná v povrchním obřadnictví, kde se původní podstata kamsi vytratila. Moc bych si přál (a zde si dovolím varovat), aby případný adept ritualismus neztotožňoval s magií. Prázdná forma a magická práce jsou diametrálně odlišné věci. Ritualismus může magikovi ze začátku napomáhat v imaginaci, později se však stává brzdou, která omezuje úhel pohledu na svět. Takových „zažraných“ klapek na očích (příp. růžových brýlí) se pak adept těžko zbavuje a je tragédií, kolik takto nachytaných badatelů v okultismu si je sebou neslo až do hrobu.
V dalším z oddílů kompilátor zavrhuje sugestivní působení talismanů a znovu zatvrzele vyzdvihuje ničím nezdůvodněné vlivy planet. Jak působení sugesce vyvrací nechám váženému čtenáři posoudit sám z kompilátorových vlastních slov, kde uvádí příhodu „z dob počátků své magické kariéry“ (ne to není překlep!!! skutečně je tam napsáno „magické kariéry“), kdy sám talisman použil k úspěšnému vyřešení jakési záležitosti: „Co však sugescí naprosto vysvětlit nelze, je fakt, že mi v průběhu cesty projevovali své sympatie i psi a děti, kteří se mi jinak spíše klidí z cesty, neboť zřejmě dovedou vycítit, že ani k jedněm ani k druhým nechovám žádnou zvláštní náklonnost“. Musím přiznat, že pod „sílou“ tohoto v kapitole jediného „argumentu“ jsem se skutečně „sesypal“!
Kdo by si však myslel, že je švandě konec, hluboce se mýlí. Stačí si přečíst stať o evokacích démonů (neboli po hermeticku transempirických entit). Kompilátor nás ani zde nenechá na pochybách, že již má v oboru něco za sebou a uvádí příklad, kterak „pracoval“ v omezeném prostoru před zdí a spatřil vizi metr vysokého černého kohouta. Nakonec se ale vysvětlení dočkáme – „?dokázal jsem jasně rozeznat každé pírko, přestože jsem pracoval bez brýlí“. K tomu dodávám, že nemusíte hledět do zdi, ale klidně stačí zavřít oči. A hlavně: krátkozrakost u vizí, ehm, ?jaksi neexistuje.
Ale pojďme dál. Cituji: „Pravou a navíc spontánní materializaci démona zažil jistý hermetik, když nedlouho po evokaci seděl v restauraci, kam najednou vstoupil nedávno volaný démon. Entita si dala záležet, aby se co nejvíce připodobnila člověku. Měla vzhled extrémně hubeného muže v černém plášti, s obličejem, který přes svoji nápadnost snesl kritéria pokládána za lidská?“ Děj pokračuje, kterak chlap pošilhával po magikovi, vypil kafe, zaplatil a odešel za zvýšené pozornosti hostů. Pět ran do čepice, to je tedy materializace! Pod čarou pak kompilátor obšírně vysvětluje, jak to, že démoni mohou jíst a pít a bere si na pomoc inkvizitorskou knihu Malleus maleficarum neboli nechvalně známé Kladivo čarodějnic (Podle tohoto díla se také dozvíte, že démoni sice baští, ale nekakají).
Na dalších stranách se nevyhneme ani návodům, jak obětovat: „Chceme-li použít krve, má to být z člověka zlostného nebo z panny, jejíž temperament je teplý a vlhký. Také ji odebíráme z kohouta, ropuchy, štíra, hada, sovy, sýčka a zvláště netopýra. Přitom odříkáváme: Lamech, Lamati, Malia.?“ Následuje návod, jak chudáka netopýra co nejlépe rozmačkat a prolisovat. Ale pozor! Není to zcela nutné. Kompilátor píše: „Sám jsem s netopýrem pracoval pouze jednou. Šlo o přirozeně uhynulý exemplář, který byl nalezen na půdě poblíž komína, kde vlivem podmínek došlo k jeho mumifikaci; stačilo jej už jen rozdrtit v hmoždíři.“ Po přečtení tohoto odstavce mi možná začalo být trochu jasné, proč nemají kompilátora rádi pejsci. A to zde ani necituji v knize přetištěný obřad, při kterém se zaživa opéká padesát koček. Inu, skryté síly je třeba nějak získat.
Jediný autorský blok, který kompilátor knize věnuje, je tzv. invokace Keltů. Vzývání předchází autorovo varování o možných škodách na fyzickém a duševním zdraví experimentátorů při chybném provádění. No nedivím se, citace pana autora totiž například zní: „Ó ty mocný fluidcký hade, který ovíjíš Zemi! Ty univerzální činiteli a plastický prostředníku, jenž jsi tmelem tohoto světa. Ty kniho zapečetěná?“ nebo „Ó Bojové, dávní obyvatelé tohoto místa! Volám vás mocnými jmény vašich bohů a heroů: Ladhra, Bile, Mile CennCruach, Arawn, Beli, Pwyll, Lir, Elatha, Llyr, Bran, Dylan Eil Ton, Cichuil Cen Chos?“ Následuje dalších asi sedmdesát jmen, které si skutečně zapamatuje jen člověk s geniální pamětí, navíc nevím, kde autor tolik keltských bohů objevil. Na jednom místě je také vzýváno „při svatém Grálu“. Kompilátorovi zřejmě trochu unikla skutečnost, že v dobách kdy Josef Arimatejský zachycoval do tohoto poháru Kristovu krev, věk Bójů v Čechách byl již nenávratně pryč.
V závěru knihy, v oddílu věnovaném živlovým duchům již kompilátor ztrácí jakoukoliv soudnost. Dozvíme se zde např., že při povodních na Moravě se zde radostně proháněly nymfy. Dozvíme se, že nejmenší druhy víl žijí v květech a měří jen několik milimetrů a že největší živloví duchové jsou arabští džinové, kteří jsou vhodní nelépe pro těžké práce. Neujde nám zmínka o tom, kterak ve Vltavě žijí tři vodníci z nichž jeden je někdy i ochoten pohovořit s lidmi a pokud v existenci viditelných elementálů nevěříme, jsou tu ty nejpádnější argumenty – fotografie. Vedle těchto snímků, které zde pro potěšení čtenářů nechám přetiskovat a které jsou prokazatelně podvodem (a ještě k tomu laicky vytvořeným), např. kompilátor vzbuzuje dojem jakéhosi záhadna a nedostupnosti prázdným rámečkem, kde je napsáno, že snímek elfa nebyl poskytnut ke zveřejnění. Neodpustím si ukázku popisu gnómů, která je jak vystřižená z pohádky o Sněhurce: „?Gnómové druhé třídy mají hnědý kabátek, černé kalhoty a lila čepičku s hnědým střapcem. Třetí třída gnómů dává přednost zelenému oblečku s třešňově červenou čepicí, zakončenou kulatým knoflíkem. Boty mají černé s měděnými přezkami. Někteří gnómové se ukazují s lucerničkami?“ atd. atd.
Pak se již nedivím popisu magického zpětného odrazu v další kapitolce. Je tu totiž uváděn protékající WC, zvýšený výskyt klíšťat nebo, což je uvedeno jako příklad, když vás třeba ve vlaku pozvrací opilec. Toto, stejně jako stať o upírech, kteří v současné době již nejsou moc vidět, protože se přiživují při autonehodách, pokládám v knize za skutečně autorské.
Shrnutí:
Kniha se snaží vzbuzovat dojem uspořádané a obsáhlé studie. Je však lacinou kompilací (lacinou ne cenou, ale zde myslím lacině sestavenou) s mnoha nesmyslnými tvrzeními, která jsem již zmínil a která budou pro mladé zájemce o magii pouze matoucí a zavádějící. Pověra je tu pak povýšena nad rozumový úsudek, kde především klanění se kompilátorovým modlám – autoritám převážilo nad objektivním posouzením jejich magické práce. Jako třešnička na dortu se pak v knize skví různé kompilátorovy vsuvky a dodatky pod čarou, kde nás přesvědčuje o svých dovednostech magické praxe, takže celkový můj dojem z knihy je, že byla napsána právě, jen a pouze pro zviditelnění autora.
Inu, tak nám tedy vítej „novodobá magická autorito“, ?vítej nám do jednadvacátého století.
P. S. Uslyšíte-li při návštěvě hřbitova náhodou z nějakého hrobu mlaskavé zvuky, vězte, že podle výše recenzované knihy je to způsobeno upírem, který si z hladu ohlodává vlastní tělo a nebo jen tak z nudy žvýká umrlčí rubáš (!?!).
Jindřich Kallwach
Views: 0
