Staroušci II.

Další část povídání o stáří, milých starých lidech, zážitcích jednoho kluka … a zamyšlení o smrti.

Redakce

Jak jsem psal zkušenost číslo dva, tak bych rád k tomu dodal jednu kuriózní připomínku, kterou mi udělal jeden můj kamarád, kterému trefně říkám dreďák. Nazvěme to tedy zážitek čtyři a půl. Poté, co jsem mu popsal zmíněné bloudění těch dvou babč, mi řekl, že jeho babička si na to vystačí sama. Je totiž také přiměřeně senilní a podobným způsobem si dokáže povídal se svým odrazem v zrcadle, odleskem na talíři nebo prasátkem na zdi. Nebo prý dokonce zvládne mluvit i za několik postav najednou a někdy se prý i tak rozloučí „Počkejte tady na mě, já se hned vrátím.“ Další její velikou zálibou je toaletní papír.

To však ne způsobem, jako u nás mnohých ostatních. Je pro ní fascinující utrhnout čtvereček a neustále ho smotávat do kuličky a opětně rozmotávat, až se zcela rozcupuje a tyto kousíčky jsou po celém pokoji a domě, kde bydlí se svým synem, jeho rodinou a vnukem (dreďákem) s jeho ženou. No a pak si hned vezme další. Pro tu babičku není moc rozdílu mezi dnem a nocí a tak se často stává, že jí potkávají v noci, jak se někde prochází nebo si sama jen tak povídá nebo brebentí, či nějak podivně pohybuje rukama.

Dalším z problémů je inkontinence, tedy obecně počůrávání a tak asi vůbec. Dotyčná si to někdy uvědomí a sama se převlékne, ale použité oblečení někam založí a pak prý to je zajímavé. Jednou se mu dokonce stalo, že se v noci probudil, vstal a kdesi tam tušil babičku. Rozsvítil tedy a k jeho překvapení měla babička oblečený jakýsi svetr, který když šla spát neměla, ale co šokovalo více byla skutečnost, že od pasu dolů měla oblečený další svetr, úplně přesně pod tím prvním nahoře, i s vlajícími rukávy. Někdy to je s ní dobré a to obzvláště, když dělá nějakou práci, na kterou jako žena v chalupě a na vesnici byla zvyklá. Pokud má škrábat brambory, k čemuž jí občas pustí, tak prý jede jako stroj a nějak jí to prý i baví. Nicméně jednou jí dali nějak přerovnat jakousi hromádku a ona udělala několik správných pohybů, ale pak se zastavila, začala dělat další hromádku a poté z té druhé hromádky to začala dávat zpět a bylo to takové lehce zmotané. Je prý ale zajímavé, že před lidmi, které nezná, se obvykle předvede. Vyptává se na život a jak to jde a takové obvyklé otázky. I před psychiatrem se prý ukázala vcelku chytře, ale pak si zase ujela do toho svého. Je to prý okamžik od okamžiku. Někdy má světlé chvilky a někdy tmavé.

Nedávno se prý pozdě v noci sprchoval a náhle se někdo dobývá k němu do sprchy. Odtušil že to je babička a ptá se, co by chtěla. „Chceš na záchod?“ (Velmi často se prý stane, že neodpovídá a mele si něco svého a jen z toho jejíhopovídání se nějak musí podle pocitu odtušit co asi chce.) Tentokráte prý ale odpověděla, že ano. „Ale to musíš vedle.“ (Kde byl záchod.) Ta se mu ale do sprchy dobývala ještě několikrát (se stejným rozhovorem co chce a že vedle) a tak nakonec vyšel ven otevřel dveře na záchod a přivedl jí tam. Tam se zeptala : „Já nevím, co mám dělat.“ „No přece na záchod.“ (Vždyť stála u záchodu, u mísy.) „Ale jak a kde?“ Nato jí tedy sundal šaty a posadil. Pak prý přišla opět otázka: „Co mám dělat?“ Po chvilce rozhovoru s babičkou pochopil, že asi na záchod vůbec nechce a jen seprobudila a začala chodit po domě a svoji otázkou jestli se jí nechce jí zřejmě nasměroval k tomu, že ano. Odvedl jí tedy do postele. Uložil a přikryl, načež hnedle usnula. S tím ukládáním a usínáním to je prý také zajímavé. Někdy to je snadné a jindy ne. Ještě nařezat támhleto, složit tuhleto a uklidit tadyhlecto a copak to máš na sobě a copak jetámhleto atp. Někdy má člověk náladu si s ní povídat a reagovat, ale jindy to je těžké a zmíněný kamarád se sám diví, kde tato žena bere takovou sílu odporovat. Našel si ale takovou lehce hrubší metodu, kdy jí usadí na postel, sundá boty, nohy rychle dá na postel a přikryje, takové to šup, šup a . milá babička prý usne natošup.

Nicméně, podle jedné paní, se kterou mluvil, tento mladík P. k ní přišel, pozdaravil „Ahoj, ahoj, ahoj“, jak to dělal stále a pak po chvíli pronesl větu těžkého kalibru, kterou by do něj nikdy nikdo neřekl. „Ani nevíš, jak je těžké si pamatovat který den v týdnu je a kolik je hodin.“ Nato se otočil a odešel. Nevím, jak je to možné, ale některé věty, které z takových lidí vypadnou mají takovou filosofickou hloubku, že člověk nestačí zírat. Ten můj kamarád dreďák má podobnou zkušenost se svou babičkou. Někdy to je u ní jenom takové blábolení, ale jindy to je věta nebo dvě, které mají takovou sílu, že ho to posadilo. Prý se to dá jasně poznat. Jednou to je jen takové to volné blábolení senilních lidí, ale pak se někdy prý její hlas změní, dostane hlubší mužský tón a sílu a řekne něco závažného, co je třeba skutečně praktické nebo nadčasové nebo podobně. On to popsal tak, jakoby skrze ní v tu chvíli promluvil Bůh a ona se stala jen kanálem jeho vědomí. A pak to je zase jen takové brebentění volné lidské mysli.

Zážitek číslo pět je velmi autentický a velmi živý a opravdu nedávný. Se sestrou, se kterou se mi stal, jsme se tomu dost nasmáli a to ještě neznám konec. Byl jsem dávat večeři na pokoj paní Be. a při vstupu jsem tam musel rozsvítit. Až teprve „dobrý večer“ obě obyvatelky ale probudilo. Paní Be. se na posteli posadila, podívala se z okna, kde užbyla tma a po chvilce řekla „dobré ráno“. Nepatrně mě to zaskočilo, ale hned jsem se vzpamatoval, také popřál dobré ráno po krátkém spánku, ale hned jsem jí přesvědčoval, že vstala právě včas, aby si snědla večeři, kterou přináším.
„Já vám tu večeři zaplatím,“ říkala a sahala na peněženku.

„Ne, ne, to není potřeba, tuhle večeři máte zdarma, jenom za to, že tu jste s námi.“ Ono totiž mají všichni večeři v ceně, ale chtěl jsem jí přesvědčit, že se tu myslí i na ní.
„Děkuju, to je od vás hezké, ale nemáte si dělat takovou škodu. Ale asi chtít nebudu.“
„Pročpak? Večeře je dobrá.“
„Já už jsem totiž dost jedla doma.“ Tohle mě opět malinko zaskočilo.
„Jakpak to, že jste jedla doma?“
„No víte já jsem právě přijela.“
Dobře jsem ale věděl, že tady je už několik týdnů a bude v tom něco jiného.
„To si ale musíte dát večeři s náma, ať víte, jak tu vaří.“ Nedal jsem se a přesvědčoval ji dále.
„Víte asi ne. Já si asi nedám. Jsem opravdu najedená.“
No malou svačinku měly před více než hodinou, ale že by se najedla tolik?
Rozhovor mezi námi byl delší, ale už jsem to chtěl ukončit a tak jsem jí přesvědčil, ať počká na sestry a domluví se s nimi, jestli si dá nebo ne, že to jsou moc hodné paní a že jí poví jak to tady chodí.

Má to ale pokračování. Po nějaké době jsem jel opět po pokojích a sbíral tácy s talíři a zbytky. Vejdu do jejího pokoje. Druhá paní už spíše spí ale její postel je prázdná. Divím se, ale vše je možné a tak beru tácy a odcházím. Při odchodu si ale povšimnu, že je někdo asi v koupelně a mohla by to být právě asi ona. Jedu dál po pokojích a pak se kolem jejího vracím a ona mě čeká u dveří a je nějak nedočkavá, kdy už přijedu. Zastavím a ptám se.

„Copak je?“
„Nevíte, kdy tudy jede vlak na Prahu?“
Malinko se usmívám. Už jsem připraven na leccos. „A pročpak?“
„Víte, já potřebuju stihnou vlak, aby byla v Praze.“
Hmmm, to bude síla, nějak jí přesvědčit, aby někam nepospíchala.
Začnu tedy kličkovat a nějak jí umluvím, aby nepospíchala pryč.
„Oni by vás hned upozornili, kdyby vám to jelo. Nestrachujte se.“
„Víte, já se nesmím opozdit. Kde je tady nástupiště.“ Přitom ukazovala různými směry po chodbách.
„Nepospíchejte tam. Ještě to nejelo a máte dost času. Oni vám to hned přijdou říci.“
„Opravdu, to by byli moc hodní.“
„Já to řeknu těm lidem, co tu pracují a oni se o vás postarají.“
„Jé, to by bylo milé. A najdou mě? Nemám nějak jít za nima?“
Ještě, aby mi tady někde běhala. To ne.
„Víte co? Tadyhle je takový pokoj a tam najdete jednu volnou postel.“
Ukazuju přitom na její pokoj. „Tam si sedněte a počkejte na ně. Já jim řeknu a oni hnedle za vámi přijdou.“
„Říkáte tady? Tak to ano. Já na ně počkám, ale abych nezmeškala.“
„Nebojte se. My se o vás postaráme.“

A paní odchází do svého pokoje. Chvíli čekám, jestli si to nerozmyslí a jdu za sestrama. Tam potkávám jednu a říkám jí, že paní Be. se ptá, kdy jí jede vlak na Prahu, že nechce zmeškat, tak ať jí jde štípnout lístek a postarat se o její pohodlí a hlavně ať jí neodejde na jiné nástupiště. Sestra říká, že hnedle jdou lidi ukládat, takže se o ní postará. S tím jsem odešel pryč. Přemýšlel jsem, jak jí to napadlo a asi nějaký z okamžiků buď jídla nebo toho, jak byla na záchodě v ní musel vyvolat nějakou takovou vzpomínku, kdy cestovala a tento zážitek jí nechce opustit.
Nicméně tento příběh má ještě dodatek. Později v noci, když jsem tam sloužil pohotovost (Tedy to, že člověk na domově spí pro případ, že by nastal nutný případ, tedy vesměs to, že někdo zemře a musí se snést z nějakého patra dolu. Pohřebáci prý mají jezdit dva, ale obvykle prý v noci jezdí jen jeden. Sestry nemůžou s těžkými náklady nosítek chodit po schodech a nákladní výtah v této budově nemají. Kdo to vymýšlel opravdu netuším a ještě k tomu se mrtví vynášejí dopředu před budovu, kam je vidět z ostatních obytných domů. I pacienti se vozí výtahem na kolečkovém křesle v sedě.) jsem sjel dolů do nuly výtahem a jak vycházím, tak vidím tu sestru, jak seběhla pár schodů a rychle nahlédla, kdo to jede a začala se smát. „Jenom kontroluju, jestli paní Be. neodjela beze mne.“ „Ale, zkontrolovala jste jí lístek?“ „Ne, ale přesvědčila jsem jí, ať jede společně se mnou až ráno, až se vyspí.“
Načež jsme se oba začali smát. Třeba šťastně do rána zapomene, že někam jela.

Mnohé z těch situací, které jsem zažil a které vám popíšu zase někdy příště byli legrační a často jsem se smál, ale není to smích výsměchu ani odporu ani strachu. Je to prostě smích smíchu a já s těmi lidmi soucítím a pokouším se tomu stavu porozumět. Ač to mnohdy v domově, kde jsem (a asi i v jiných) vypadá jako v továrně a obyvatelé jsou bráni jako objekty, tak to je jenom jistý úhel pohledu a ta péče, která se jim tady poskytuje je asi skutečně vyšší, než snad kdekoliv jinde. (Kdo ví, jestli nejsou šťastnější tam v tom ujetém světě kde jsou a tak jak jsou, když duch pomalu opouští tělo a jednotlivá pouta svazující ho s tělem se oslabují a rozpadají. Snad jsou i okamžiky, kdy duch tělo opustí a ono má stále jakýsi druh sebe-vědomí, které ho udržuje při vědomí a udržuje funkci těla). Říká se, že optimisté to mají v životě snazší, protože zažívají méně stresu. Osobně se považuji za optimistu a pokouším se nato hledět s nadhledem. Je možné, že to tak se mnou může skončit. Pak mi to ale už asi bude skoro jedno. Ehhh, nějak začínám mít černý humor.

Příště budu psát o tom, jak se těším, jak mi někdo umře. Je to zvrácené? Těžko. Celý domov je plně obsazený a je už mnoho žádostí o umístění. Odchází odtud (krom dovolených a cest do nemocnice) jen velmi málo kdo, takže cesta ven je jen jedním způsobem, že. A v tom případě by byli zvrácení i na ředitelství. Má to totiž ještě druhou stránku a to jekontakt se skutečností smrti a to je, jak uznají všichni, co se s tímto fenoménem nějak osobně setkali, opravdu silný zážitek a zkušenost, co vás ovlivní skutečně do konce života.

Na závěr otázka. Víte jaký je rozdíl mezi bláznem a psychiatrem, který je léčí?

Téměř žádný. Jen lékař nosí obvykle býlí plášť, z ústavu ho pouští ven kdykoliv a on se do stavů, které blázni zažívají dokáže dostat a zažít je (nebo je alespoň nějak dokáže pocítit, aby je dokázal pochopit a léčit), ale opět se z nich dokáže dostat ven (právě aby je mohl léčit).
A to poslední je ten nejdůležitější rozdíl.

A ty zdi ústavů nebrání bláznům aby neutíkali, ale spíše většinou chrání je, abychom jim neubližovali, neukazovali na ně a nenapadali je. Aby tak měli ve svém bláznovství klid a aby měli na své bláznovství klid.

Vindy

Archiv komentářů pro tento článek:

2002-11-15 14:57:24 Re: Staroušci 2
Vindy ,chci ti poděkovat za tvé články.Za to že sis vybral místo vojny takovouhle alternativu.Za tvůj smích smíchu.Nikdo se zatím neozval na tvé články,není divu ,kdo nepoznal tu realitu těžko porozumí.Já jsem pečovala poslední 3 roky o svou maminku až do její smrti.A v tvých článcích ji občas poznávám .Ale jednou můžeme opravdu být na tom všichni také tak a tak se se směju s tebou, tvým smíchem smíchu.joharcus
joharcus

---

Views: 21