Svědomí našeho sebevědomí
Zdravé sebevědomí je základem zdravého a plnohodnotného života. Sebevědomí staví na sebehodnocení, sebecenění člověka a vyvěrá z mnoha pramenů lidské činnosti, sociálních kontaktů i vztahování se k sobě samému.
Pohled do učebnic obecné psychologie nám toho o sebevědomí mnoho nepoví. Naznačí spíše, že tento termín nepatří ke klíčovým pojmům vědecké psychologie. Vzdor tomu se s tímto termínem setkáváme v běžném životě dosti často. Obvykle tam, kde toto sebevědomí je tak či onak pošramoceno. Ať tím, že je všelijak ušlápnuté a ponížené, nebo naopak tam, kde je nabubřelé a nadměrně nadnesené, tj. různým způsobem nezdravé. Co se ale rozumí zdravým sebevědomím?
Pomocí v hledání toho, co je zdravým sebevědomím, nám může být slovníkový odkaz, který říká, že sebevědomí je subjektivní vědomí vlastní hodnoty. Vede nás tak k pojmu, kterému v psychologii byla a je věnována naopak veliká pozornost termínu self-esteem, sebehodnocení či sebecenění. V anglicky psané literatuře bylo problému sebehodnocení (self-esteem) věnováno jen v posledních 10 letech přes 30 000 článků.
Sebehodnocením se rozumí to, jak si člověk sama sebe váží, cení, jak hodnotí sama sebe, jaké mínění má sám o sobě, o svých hodnotách, schopnostech, o své činnosti, o tom, co v životě udělal a kým je, o svém osobním i společenském stavu. Z toho pak vyplývá i další. Nejde jen o to, za koho se člověk považuje, ale i o to, za koho chce být považován, jakou úctu ke své vlastní osobě od druhých lidí očekává, v jaké vážnosti chce být mezi lidmi, s nimiž přichází do osobního styku.
Zrod sebevědomí
V pozadí je možno vidět pochopitelný zájem o zodpovězení otázky typu Kdo jsem?, která je pro každého z nás klíčová. William James jako jeden z prvních upozornil na to, že člověk ve vztahu sama k sobě provádí v podstatě dvě činnosti: pozoruje a hodnotí sebe jako předmět poznání a při tom sám je tím, kdo toto pozorování a hodnocení provádí. Vyjádřil to v angličtině dvěma odlišnými termíny pro „já“: „I“ a „me“. Ihned však ukázal, že jak pozorování a poznávání sama sebe, tak i hodnocení sebe sama (sebecenění) může být zdravé nebo nezdravé a jeho výsledky přiměřené či nepřiměřené.
Celou sérií psychologických výzkumů se zjišťovalo, proč dochází k podceňování vlastní hodnoty, s nímž se tak často setkávají psychoterapeuti. Rozborem velkého počtu konkrétních případů (kasuistik) lidí s nízkým sebehodnocením se zjistilo, že u pramene byla pestrá mozaika nejrůznějších charakteristik.
Jak se vytváří sebehodnocení
Psychologové se pokoušejí co nejpřesněji vysledovat, kde a jak se sebehodnocení rodí. Mc Gee uvádí čtyři prameny našeho sebehodnocení. Prvním z nich je výkon: mám-li se kladně hodnotit, měl bych k tomu mít jako podklad to, že to či ono umím, znám, dovedu atp. a že jsem to či ono udělal. To mne opravňuje sama sebe takto kladně hodnotit.
Druhým pramenem je uznání ze strany druhých lidí: to, za koho se považuji, pramení do určité míry z toho, jak mne druzí lidé vidí, jak si mne cení, jak mne hodnotí a za koho mne považují, jaké vážnosti se mezi nimi těším.
Třetím zdrojem sebehodnocení je nepřítomnost chyb ve vlastní činnosti: ti, kteří udělají chybu, mohou se stydět a měli by si snížit známku ve svém sebehodnocení. A konečně čtvrtým pramenem z něhož sebehodnocení podle Mc Geeho vyvěrá, je nepřítomnost nedostatků: ten, kdo vykazuje určitý nedostatek (to či ono neví, nezná, neumí, nedělá či naopak dělá to, co by dělat neměl), je společensky mimo, a to by se mělo odrazit v jeho sebehodnocení.
Naproti tomu C. W. Ellison vyčlenil tři zdroje sebehodnocení: vzhled: jak (po všech stránkách) vypadám (ve srovnání s druhými lidmi); výkon, tj. co (ve srovnání s druhými lidmi) umím, znám, dělám (mám za sebou a mohu se tím vykázat) a stav, tj. sociální úroveň (status), jak daleko jsem to dotáhl v sociálním žebříčku společenského hodnocení úspěšnosti.
Pohled psychologie
Adler zdůrazňoval v souboru hnacích (motivačních) sil často až nezdolnou snahu po společenské nadřazenosti, tzn. být lepší nežli druzí, být společensky úspěšnější, výš atp. Tato snaha může podle Adlera přesáhnout určitou hranici normality. Jeho zajímala zvláště situace, kdy určitý člověk chce vyrovnat (kompenzovat) své tušené či uvědomované nedostatky a tuto snahu přežene (překompenzuje).
Karen Horneyová vyšla z problematiky dětství a hledala příčiny nízkého sebehodnocení v tzv. musismu, čili musíš udělat to či ono a to tak a tak a v přesně vymezeném čase. Neúspěch je neudělám to, co musím udělat, což vede k devalvaci, k sníženému sebehodnocení. Karen Horneyová šla však ještě dále. Naznačila, že dítě si vytváří i určité ideály a jak by to či ono mělo dělat (co by mělo umět, znát atp.). Nedosahuje-li pak těchto ideálů, je to dalším zdrojem nízkého sebehodnocení.
Sullivan zdůrazňoval mimořádnou hodnotu zdravého kladného sebecenění pro duševní život člověka. Vyjádřil to např. větou: „Zdravé kladné sebehodnocení je strážcem naší duševní bezpečnosti.“ Viděl však též až příliš silný vliv negativního hodnocení naší vlastní osoby druhými lidmi. Zjišťoval, jak se naše sebeúcta snižuje, když nás druzí lidé opomíjejí, když se nás straní, když o nás špatně hovoří, když nás urážejí, když nás vidí v nepříznivém světle atp.
Carl Rogers umocnil toto pojetí svým požadavkem bezpodmínečně kladného přijímání druhých lidí všude tam, kde s nimi přicházíme do styku a kde s nimi jednáme. Dostane-li se druhým lidem tohoto bezpodmínečného kladného přijetí, může se to pozitivně projevit i na jejich kladném sebehodnocení.
Jak se dopracovat zdravého kladného sebehodnocení?
Z mnoha výzkumů, které byly provedeny, se ukázalo, že zdravé kladné sebehodnocení je něco, co má pro život člověka mimořádnou hodnotu. Archibald D. Hart to vyjadřuje pregnantně: „Naše sebehodnocení je vnitřní filtrovací zónou (internal filtering device), která rozhoduje o našem úspěchu či neúspěchu v životě.“ Kde jej ale vzít?
Abraham Maslow na to šel z gruntu. Postuloval jednoznačně, že lidé jsou v jádru dobří. A když jsem jako člověk v jádru dobrý, pak mohu mít o sobě kladné mínění. A to měl odvahu tvrdit ve 20. století, kdy miliony lidí umírali za nelidských podmínek díky aktivitě svých spoluobčanů na frontách nebo v koncentračních táborech.
Adler se s touto otázkou vypořádal jako psychoterapeut. Tvrdil: Neurotik se snaží přerůzným způsobem získat co nejvyšší kladné sebehodnocení, normálnímu člověku jde ale o realizaci sociálně definovaných cílů. Odkazuje zde k tomu, co člověka a jeho egocentrismus přesahuje – nehledání jen vlastních věcí, nesledování jen vlastních cílů, ale ohled na druhého člověka a jeho potřeby, tj. respekt i k druhému člověku.
Touto cestou jde i Marshall B. Rosenberg svým pojetím tzv. nenásilné komunikace (nonviolent communication). Je možno jej diagnostikovat i v pozadí Rogersova požadavku bezpodmínečně kladného přijetí druhého člověka ve styku s ním. Je také v pozadí těch přístupů, které vycházejí z pastorální péče a které rozhodující bod pro sebehodnocení nehledají v problematickém subjektivismu ani v sociálním hodnocení, ale v tom, co člověka přesahuje.
Zdroje nízkého sebevědomí:
perfekcionismus – nejsem takový – tak dokonalý, jaký bych měl být
pocit viny – přestoupil jsem to či ono nařízení a nesu za to vinu
stud a zahanbení – to či ono jsem udělal špatně
pasivita- měl jsem to či ono udělat a neudělal jsem to
zranění (psychické trauma) – jsem tím či oním (vrozeným, zažitým) poznamenán
nekompetence – jsem neschopen, neumím, nevím, neznám, nevím si rady
odmítnutí – nepřijali mne mezi sebe, vyhostili mne, zbavili se mne
pocit oběti – neprávem mne odsuzují, špiní, zostuzují
selhání sebeovládání – nezvládl jsem svá pokušení, své vášně, touhy, snahy
sociální izolace – jsem společensky mimo – ti či oni mne mezi sebe neberou
autor: Jaro Křivohlavý
Lea
Archiv komentářů pro tento článek:
2002-04-03 17:52:11 Re: PŘEVZATO: Svědomí našeho sebevědomí
To je zajímavé. Takových článků s tématikou psychologie by tu mohlo být i více.
Jen tak dál.
Art007
Views: 11
