FRITJOF CAPRA: TAO FYZIKY PARALELY (1984)
Východní náboženské filozofie se zabývají mystickým poznáním, jež se nalézá za hranicemi logického myšlení a nelze je adekvátně vyjádřit běžnými slovními prostředky. Vztah tohoto poznání k moderní fyzice je pouze jedním z jeho mnoha rozměrů a nelze je ? jako ani ostatní jeho aspekty ? podrobně a bezvýhradně prokázat. Je zapotřebí je přímo a intuitivně zažít. Doufám proto, že se mi alespoň do jisté míry podařilo poskytnout čtenáři možnost zažít toto poznání, jež se mi osobně stalo zdrojem neutuchající radosti a inspirace. Klíčové teorie a modely moderní fyziky mohou totiž vést k vnitřnímu konzistentnímu pohledu na svět, jenž dokonale harmonizuje s názory a pohledy východního mysticizmu.
Ti, jež tuto harmonii zažili, nepochybují pak o hlubokém významu paralel mezi světonázory fyziků a mystiků. Nabízí se zde zajímavá otázka – jestliže tyto paralely existují, potom z jakých důvodů existují a co pro nás z jejich existence vyplývá?
Ve snaze a úsilí pochopit záhady života ubírali se muži a ženy mnoha odlišnými cestami. Byla mezi nimi cesta vědce i mystika, ale stejně tak cesta básníka, děcka, klauna, šamana a mnoho dalších. Všechny tyto cesty vyústily do odlišného, verbálního a neverbálního opisu světa zdůrazňujícího jeho odlišné stránky. Každý z těchto opisů je cenný a užitečný v kontextu, při němž vznikl. Avšak všechny pouze popisují nebo znázorňují relativní skutečnosti a jsou proto omezené. Ani jeden není a nemůže být schopen poskytnout úplný obraz světa.
Mechanistický světonázor klasické fyziky je užitečný pro popis takových druhu fyzikálních jevů, s kterými se střetáváme v každodenním životě. Je proto vhodný k vyrovnávání se s naším běžným prostředím, a ukázalo se rovněž, že je velmi úspěšný jako základ současných technologií. Je však nevhodný pro popis fyzikálních jevů na subatomární úrovni. V protikladu k mechanistické koncepci světa stojí nadčasové pojetí mystiků, které lze souhrnně vyjádřit slovem ?organické?, protože považuje všechny jevy ve vesmíru za integrální části nedělitelného harmonického celku. Tento světonázor lze najít ve většině mystických tradic v meditativních stavech vědomí. Mystici používají při svých opisech světa pojmy, jež jsou odvozeny z neobyčejných (neběžných) zážitků a všeobecně nevhodné pro konvenčně vědecký popis subatomárních jevů. Organický světonázor naopak není vhodný pro konstruování strojů, ani pro zvládnutí technických problémů soudobého moderního světa.
V každodenním životě je proto užitečný jak mechanistický, tak organický pohled na vesmír; první ve službách vědy a technologií, druhý pro harmonický a plnohodnotný duchovní život. Avšak za hranicemi našeho každodenního života ztrácejí mechanistické koncepce svou adekvátní hodnotu a měly by být nahrazeny organickými koncepcemi. Toto je hlavní postulát moderní fyziky, jež byla předmětem našich úvah (v knize Tao fyziky). Fyzika dvacátého století ukázala, že koncepce organického světonázoru mohou na atomové a subatomární úrovni být nesmírně užitečné, přestože jsou ve vědě a v technologiích obecně v lidských měřítcích nedoceněné. Zdá se, že organický pohled je věrohodnější a podstatnější než mechanistický. Klasickou fyziku, která je založena na mechanistickém pohledu, je možné odvodit z kvantové teorie, z níž vyplývá organický pohled, přestože obráceně to již neplatí. A to je, jak se zdá, prvním náznakem toho, proč můžeme očekávat, že světonázory moderní fyziky a východního mysticizmu budou podobné. Oba vznikají, když člověk zkoumá podstatu povahy věcí ? hlubší oblasti hmoty ve fyzice, hlubší roviny vědomí v mysticizmu (v psychologii) ? když za mechanistickou podobou všedního života odhaluje odlišnou skutečnost.Paralely mezi názory fyziků a mystiků se stávají ještě hodnověrnějšími, když si připomeneme jiné podobnosti, které existují navzdory jejich odlišným přístupům. Především jejich metoda je důsledně empirická. Fyzikové získávají své poznatky na základě vědeckých pokusů, mystici meditativními kontemplacemi. V obou případech se jedná o pozorování, a v obou oblastech jsou tato pozorování jediným zdrojem poznání. Objekt pozorování je přirozeně v těchto dvou případech odlišný. Mystik nazírá do vlastního vnitra a zkoumá rozličné úrovně svého vědomí, kdy zahrnuje fyzické tělo jako hmotný projev mysli. V mnoha východních kulturách se klade důraz na poznání vlastního těla, což je často považováno za klíč k mystickému poznání světa. Když jsme zdraví, nevnímáme běžně jednotlivé části svého těla, ale uvědomujeme si tělo jako integrovaný celek; a toto psychické vědomí (?já?) navozuje pocit pohody a štěstí. Mystik si však podobným způsobem uvědomuje celistvost vesmíru, jenž může zažívat jako rozšíření vlastního těla.
Na rozdíl od mystika začíná fyzik svůj výzkum podstaty povahy věcí exaktním studiem materiálního světa. Po proniknutí do širších souvislostí a dosažení hlubších sfér podstaty hmotného uspořádání světa si začíná postupně uvědomovat jakousi základní jednotu všech věcí a událostí. Navíc v kontextu poznává, že také on sám a jeho vědomí jsou integrálními částmi této jednoty. Tak mystik i fyzik přicházejí k totožnému závěru; přestože jeden vycházel ze svého nitra a druhý z vnějšího světa. Soulad mezi jejich názory potvrzuje starobylou moudrost, že nejvyšší vnější skutečnost je totožná s vnitřní skutečností.
Cesty fyzika a mystika jsou dále podobné v tom, že oba uskutečňují pozorování v oblastech nepřístupných běžným smyslům. V moderní fyzice se jedná o atomový a subatomární svět kvantových částic, v mystice jsou to nezvyklé stavy vědomí, při nichž dochází k transcedenci (přesahování smyslových i rozumových možností) vnitřního světa smysly vnímaných skutečností. Mystikové často hovoří o zážitcích vyšších rozměrů, při nichž se dojmy rozličných center rozšířeného stavu vědomí integrují do harmonického celku. Podobná situace se vyskytuje rovněž v moderní fyzice, kde se vyvinul čtyřrozměrný časoprostorový formalizmus, jenž sjednocuje koncepce a pozorování, patřící v běžném třírozměrném světě do rozličných kategorií. V obou oblastech vícerozměrné zkušenosti dochází k transcendenci smyslových světů, a proto je téměř nemožné vyjádřit je pomocí běžného jazyka.
Vidíme, že cesty moderního fyzika a mystika, které se na první pohled zdají být celkem nepříbuzné, mají ve skutečnosti mnoho společného. Proto by nemělo být příliš překvapující, že v jejich popisech světa nacházíme nápadné paralely. Až se jednou tyto paralely mezi západní vědou a východním mysticizmem vzájemně protnou, vyvstane mnoho otázek, týkajících se jejich praktického dosahu. Jestli totiž moderní věda se vší svou komplikovanou mašinérií pouze znovu neobjevuje starověké moudrosti, jež východní mudrci znají tisíce roků? Měli by se proto fyzikové vzdát svých vědeckých metod a začít meditovat? Anebo může existovat koexistence (vzájemný vztah) mezi vědou a mysticizmem, či dokonce jejich syntéza?Myslím, že na všechny tyto otázky je třeba odpovědět záporně. Já považuji vědu a mysticizmus za dva komplementární projevy lidské mysli; za její racionální a intuitivní schopnost. Moderní fyzik objevuje a poznává svět prostřednictvím nejvyšší specializace racionální mysli; mystik prostřednictvím nejvyšší specializace intuitivní mysli. Oba tyto přístupy jsou ve své ryzí podstatě protikladné a oba vyžadují mnohem více pochopení, než jen jako nějaký nekompromisní názor na fyzikální svět. Jsou komplementární. Jeden není explicitně obsažen v tom druhém a nelze je zredukovat; vzájemně se doplňují a oba jsou zapotřebí pro úplnější pochopení světa.Věda nepotřebuje mysticizmus, a mysticizmus nepotřebuje vědu, ale muži a ženy potřebují oboje. Mystický zážitek je zapotřebí k pochopení nejhlubší povahy věcí a věda je důležitá pro moderní život. To, co potřebujeme, není tedy jejich syntéza, ale dynamická souhra mezi mystickou intuicí a vědeckou analýzou. A toho nebylo dodnes v naší společnosti dosaženo. V současnosti jsou obecně naše postoje příliš racionální, mužské a agresivní. Typickým příkladem jsou samotní vědci. I když jejich teorie směřují k světonázoru, podobnému světonázoru mystiků, je až zarážející, jak málo to ovlivňuje postoje většiny z nich. V mystice nelze oddělit poznání od jistého způsobu života, jenž se stává jeho živým projevem. Dosáhnout mystického poznání znamená projít transformací; dokonce by se dalo říct, že to poznání je transformace. Na druhé straně může vědecké poznání často zůstat jen abstraktním a teoretické. A tak se zdá, že většina dnešních fyziků si neuvědomuje filozofický ani duchovní obsah a dosah svých teorií. Mnozí z nich aktivně podporují společnost, která se zakládá na mechanistickém, fragmentárním světonázoru, a v důsledku již nejsou schopni vidět, že skutečná věda si žádá takový světonázor, jenž vede k jednotě vesmíru, zahrnující nejen naše přírodní prostředí, ale rovněž i naše blízké. Jsem přesvědčeným, že stávající světonázor, vycházející z moderní fyziky, neobráží harmonický vzájemný vztah, jenž můžeme pozorovat v přírodě. K dosažení stavu dynamické rovnováhy bude zapotřebí radikálně odlišná společenská a ekonomická struktura: kulturní revoluce v pravém slova smyslu. Zachování celé naší civilizace bude spočívat v tom, zda budeme schopni navodit takovou změnu. Bude to záležet na naší schopnosti zažít celistvost přírody, a na umění žít s ní v harmonii.
Volně přeloženo ze slovenského vydání Tao fyziky
jum
Archiv komentářů pro tento článek:
Views: 11
