Na co myslíš, Sebastiáne?

Na co myslíš, Sebastiáne?

(O podstatných událostech života našeho)

Když jsem přišel domů, bylo asi tři čtvrti na deset. Ráno sprchlo, teď ale dopolední slunce probleskovalo mezi stromy a skrz okno v kuchyni malovalo groteskní obrazce po zemi i po zdech. Dům byl prázdný, tak jako domy ve městech dopoledne bývají.

Namazal jsem si sýr na chleba a potom pustil nějakou hudbu, kterou jsem ale po chvíli zase vypnul. Ticho domu, ruch ulice, křik ptáků a rachot jakéhosi stavebního stroje v pozadí mi připadly inspirativnější. Vlastně mne teď nečekala žádná práce – pochopitelně když pominu věci, které odkládám tak nějak z principu už dost dlouhou dobu. Mohl jsem se těšit na nedočtenou sci-fi a na klidný den či dva zcela bez lidí.

Zasedl jsem ke stolu a spustil na chvíli notebook, jen abych si připomenul výsledky svého několikaletého úsilí, které právě v posledních dnech přineslo ovoce. Prošel jsem grafy a výpočty; hlavně ty výpočty jsem ještě jednou musel vidět, více pro radost než pro kontrolu. Počítač jsem poté spokojeně zaklapl.

Vedle mne blikal záznamník. Obsahoval jen jednu zprávu. Byla od mého bývalého kolegy z institutu.
„Davide, jestli můžeš, zavolej nebo přijeď. Myslím, že to mám, ne určitě, určitě to mám… Přijeď rychle, je to neuvěřitelné, teď právě teď se mi to podařilo… Ale budou s tím komplikace, je to jinak, než jsme si mysleli. Jestli můžeš, přijeď rychle, prosím přijeď rychle…..“ drmolil vzrušeným hlasem záznamník. Pak mi nezúčastněným hlasem sdělil, že vzkaz přijal ve 4 hodiny a 37 minut AM.

Nachystal jsem si jídlo do mikrovlnné trouby a spínač nastavil na třetí hodinu odpolední. Uvařil jsem si kávu a vytáhl knížku. Přečetl jsem pár kapitol, kávu vypil a pak jsem na sebe zase vzal sako a sešel k autu.

Areál Institutu kvantové fyziky se nachází kus za městem, přibližně západním až severozápadním směrem. Silnice k němu vede převážně rovnou, suchou krajinou a není příliš používaná. Jakpak by byla. Plot už sice nezačíná kilometr za posledními domy, ale jdoucí i jedoucí pocestné může překvapit hlídka, která se zdvořile ale kategoricky zeptá, cože tam dělají. Silnice jinam než do Institutu nevede a nevzhledná zařízení lemující cestu jsou nechutně drahá, mnohdy jedinečná a jejich zkonstruování dalo mnoho práce. Při tom všem se jedná o choulostivé věcičky, které může z provozu na dlouho vyřadit i kámen z ruky uličníka. Na tajný výzkum v Institutu dnes už nikdo nevěří, a dělá dobře, pokud tedy není sama kvantová fyzika tajnou vědou.

Teď na silnici svítilo slunce a hlídku jsem nepotkal. Zastavil jsem u brány a kývl do kamery na vrátného. Sice zde již nějakou dobu nepracuji, ale osazenstvo Institutu se nemění. Za otevření jsem poděkoval pokynutím. Služební místnost ostrahy je kus za branou, u prvního pokusného reaktoru.
Navykle jsem snížil rychlost a pomalu projel k laboratořím. Silnici ještě nespravili a omítka administrativního baráku vypadala ještě otlučeněji – prostě nic nového. Cestou jsem prohodil pár obecných slůvek s Hannelore, která se vynořila z budovy statistických výpočtů – nedalo mi to, abych nezastavil – a na další dva bývalé kolegy jsem aspoň zamával, než zmizeli mezi stromy dělicího parku. V Béčku bylo prázdno jako obvykle, s parkováním jsem neměl problém. Do bezpečnostního zámku kovových dveří jsem vložil čipovou kartu – ta mi z praktických důvodů zůstala – a prošel krátkou pustou chodbou ke schodišti do podzemí.

Sebastiána jsem našel v Patnáctém úseku v řídícím sále, podlouhlé, nepřehledné a digitální technikou obalené místnosti. Uchyloval se sem už v době, kdy jsem v Institutu ještě pracoval a už tenkrát jsem sem za ním rád chodil – Patnáctý úsek jako by byl nasáklý Sebastiánovým snovým světem. Vždy jsem měl dojem, že je tam prapodivné šero a mlha – i když svítily všechny zářivky, měl jsem takový dojem! – a stále hrající zvláštní hudba mne ukolébávala do příjemného stavu, v němž jsem mohl sice relaxovat, ale který mi zároveň přinesl osvěžení a mnohdy i nové nápady.
Teď Sebastián napjatě sledoval dvě obrazovky s blikajícími grafy, které monitorovaly průběh experimentu a porovnával je se simulací. Na bedně pro zálohování dat si pobzukoval větrák a podlaha se temně chvěla, jak se kdesi v hloubi projevoval cyklotron. Beze slova jsem se sesunul do volné kolečkové židle a na ní přijel až k němu.

Zdálo se, že mě nevnímá, ale nenechal jsem se tím zmýlit. Na pozdravy a zbytečné řeči jsme nikdy nehráli. Když se ke mně po delší chvíli otočil, měl unavený výraz, lesknoucí se oči a vypadal ztrápeněji, než když jsme se viděli naposled – to bylo asi před třemi nebo čtyřmi měsíci. Na člověka, který právě udělal epochální objev, se zrovna vesele netvářil.

„Tak se mi to povedlo,“ řekl nezúčastněně. Neptal jsem se co, pohled na grafy mi napověděl, oč Sebastiánovi šlo. Nadsvětelná rychlost neutrin, vazby mezi kvarky a jejich energetický potenciál, uvedení subatomových částic do rychlosti vyšší než světlo. Monitor s řadou matematických rovnic mi upřesnil, že rychlostí vyšší než světlo se pohyboval elektron po dobu asi dvou nanosekund. Navykle jsem vytáhl z kapsy saka logaritmické pravítko a rovnice si prošel, jen tak zlehka, po svém. Tím se mi ujasnil postup i výsledek.

„Máš radost?“ zeptal jsem se ho. Na problému pracovalo několik vědců, a to nejen z našeho Institutu. Výpočty hovořily jasně, zbývalo stanovit podmínky. Kladný výsledek experimentu byl na spadnutí, šlo jen o to, kdo bude první.

„Ne,“ odpověděl a udělal neurčitý pohyb zápěstím plným korálků. „Je tu Pablo.“ Aha, tak odsud vítr fouká. Pablo Borreira byl ctižádostivý vědec, pravý opak zadumaného a nerozhodného Sebastiána. Sebastián konfrontace s ním nezvládal, přestože měl Pablo vždy uhlazené, zdánlivě klidné chování. Bylo veřejným tajemstvím, že Pablo nemá chytřejšího Sebastiána rád. A prvenství v takto důležitém objevu by mu velmi zazlíval.
Nechtěl jsem odporovat ani se přít – Pablo byl Sebastiánovým slabým místem, k němuž se nerad znal. Cokoliv mu kdo za léta vzájemné nevraživosti řekl, zlehčil nebo zcela odmítl.

„Ocenění by ale tvé rodině pomohlo,“ řekl jsem po chvíli. Promítl jsem si Sebastiánovu ženu, menší ráznou dívku, která kromě vlastní práce a výchovy dvou dětí zvládala i péči o velké dítě Sebastiána. Často jsem uvažoval, proč tato výrazná žena zůstala právě se Sebestiánem – jeho nejistá, slabá povaha nebo plat neprůbojného vědce ji stěží mohly okouzlit.

„Pomohlo,“ přikývl a hned na to zavrtěl hlavou, „ale co já?“ Udělal nešťastný obličej. Velké dítě. Nepochopil by, kdybych mu cokoliv řekl.
Díval se do obrazovky monitoru, pak opravil cosi na výpočtech a znovu sledoval graf – simulace nového experimentu. Chvíli mluvil do mikrofonu u počítače na asistenty dole u cyklotronů či na obsluhu generátorů magnetického pole.

Pak se zatvářil triumfálně, podíval se na mne a prohlásil: „Ten objev nemůže být zveřejněný. Výzkum by se měl zastavit.“ Hodný, nepraktický Sebastián. Zase chce změnit svět podle svého. Otevřel na obrazovce další okno. Podíval jsem se na výpočty a vytáhl z kapsy logaritmické pravítko.
Aha. Sebastián musel část výsledků experimentů zatajit, byl už mnohem dál. Při zrychlení více částic najednou (kdo toto Sebastiánovi povolil, to by mne zajímalo – muselo to stát velehory peněz) se částice chovaly nepředvídatelně při obou dosud provedených experimentech. Měnila se také topologie těch částic, které se pohybovaly nadsvětelnou rychlostí. Matematický model, dozajista správný a přesný, vysvětloval, jak by se změnila topologie buňky, kdyby se podařilo její zrychlení a přenos. Nejsem biolog, ale asi to nebude ta správná linie vývoje.

Sebastián mne zkoumavě sledoval. „Nechám ten objev Pablovi. Když náhodně získá moje podklady, dovede je do konce a zrychlení částice se mu podaří.“ Ješitného Pabla nenapadne, že se k podkladům nedostal náhodou. Bude objevitelem, nebude popichovat nešťastného Sebastiána, zato bude stát u zrodu vojensky významné informace. Bude slavný a při své zabedněnosti si zodpovědnost nepřipustí a ve výzkumu dál nedojde.
Viděl jsem na Sebastiánovi, že chce slyšet, že souhlasím. Bylo zbytečné mu vysvětlovat, že tím nic nespraví. Usmál jsem se a pokrčil rameny.
Zazvonil telefon. Sebastián jej ignoroval a tak jsem vydoloval sluchátko zpod haldy papírů a knih. Za odměnu jsem mohl asi 5 minut mluvit s Iris z Devítky. Byla krásně hubatá a já jsem ji míval rád. Copak asi po Sebastiánovi chtěla?

Chvíli jsem ještě seděl a sledoval blikání monitorů a kontrolních diod. Prošel jsem se po místnosti. Na zaprášenou obrazovku vypnutého monitoru jsem namaloval terč a z dálky asi dvou metrů do něj hodil kuličku, kterou jsem stvořil z cáru programu divadel, co tam kdosi zapomněl. Trefil jsem se do středu. Když se Sebastián znovu sklonil nad výpočty a začal mluvit do mikrofonu, potichu jsem za sebou zavřel dveře.

duben – srpen 2001

Chiah

---

Archiv komentářů pro tento článek:

2001-08-29 19:37:02 Re: Na co myslíš, Sebastiáne?
Zajímavé.


2001-09-01 10:10:41 Re: Na co myslíš, Sebastiáne?
Je to fakt dobrý.
Přečetl jsem to opravdu pozorně a nemůžu se zbavit pocitu, že mně to něco připomíná. Je to možné… ?
Každopádně piš dál ! Nechybí tomu nic, co by měla taková povídka mít.
Daimon

2001-09-02 01:37:20 Re: Na co myslíš, Sebastiáne?
Hodně lidem to bude něco připomínat. To je v pořádku.
Jo, budu psát dál, taky mně to napadlo...
?????
??!!!??
#*§ß@¤$X#×ß#?????
A jak ty to víš co má taková povídka mít? Ještě nic od tebe v Rituálu ani jinde nebylo...
Jo a ... mimochodem - není to povídka.
Chiah

2001-09-06 13:36:45
Trochu nudny, malem jsem u toho usnul. Myslenka tam samozrejme je, ale fakt nevim, jestli to patri zrovna sem. Stylisticky je to dobry, ale obsahove o nicem. Nechapu ty komentare nade mnou.


2001-09-07 01:49:21 Re:
Patrně ti unikly širší souvislosti...
Myslím, že se sem tento článek opravdu hodí. Pokus se ho přečíst ještě jednou. Třeba tě taky něco napadne. 😉
Daimon

2001-09-07 22:15:34 Re: O podstatných záležitostech života tvého
Povídej dál, jen mluv! Zajímáš mě!

Že tě ta (ne)povídka tak dzinkla po palici, že se z toho ještě teď vzpamatováváš 🙂 !!!???
Ale jsi anonymní. Stydíš se za sebe. Jaká radost! Arci, jaká to radost.

Jen dál!!!
Chiah

2001-09-11 11:41:16 Re: Bezpředmětný anonymní komentář
Jenže když to tak čtu, tak ty nám fakt zjevně neříkáš pravdu. Kdyby to bylo nudny a obsahove o nicem, jak píšeš, tak bys k tomu nemohl připsat tak emotivní komentář. Zkus si uvědomit, co si nechceš přiznat!
Viviana

2001-09-24 23:59:08 Re: Na co myslíš, Sebastiáne?
Myslíte, že je opravdu možné dosáhnout rychlostí vyšších než světlo?
J.


2001-09-28 02:19:53 Re: Na co myslíš, Sebastiáne?
Rychlosti vyšší než světlo bylo dosaženo experimentálně letos brzy zjara v amerických laboratořích. Nemýlím-li se, jednalo se právě o neutrina, což jsou velmi zajímavé částice a lze s nimi provádět kdo co.
Chiah

2001-10-04 16:36:35 Re: Na co myslíš, Sebastiáne?
Co tehdy v divadlech dávali, to tě už asi nezajímá, že.


2001-10-05 22:02:24 Re: Na co myslíš, Sebastiáne?
V kterych divadlech? Jak to s tim souvisi? - Eva


2001-10-13 14:19:44 Re: Na co myslíš, Sebastiáne?
Evo, Evo, tys mi dala.


2001-12-08 14:13:35 Re: Bezpředmětný anonymní komentář
Ta povídka je tak trochu o zodpovědnosti. Je smutná.
Bianca


2002-04-05 16:35:03 Re: Na co myslíš, Sebastiáne?
Už mi nemusíš odpovídat.
Ahoj.

Views: 82