Rozbíjení nejnižšího světa
0.
Beatrice se neohlédla; neřekla ani slovo. Zašmátrala rukou za sebe. Karlík, který byl nejblíž, se jí chytil. Potom Beatrice došla k prknu vedoucímu přes trámy pod další krov. Přešla přes ně, zastavila se a vrátila se i s Karlíkem.
„Neudělalas to dobře“, řekl Karlík zklamaně. „Myslelas na něco špatného!“ Ve zlatém, mdlém světle byl její obličej nezvykle bílý. Janin pohled se střetl s jejím pohledem. „Beo.“
„Musíš myslet na něco jiného,“ řekla Beatrice rychle. „Ničeho se neboj. Pojď. „S Karlíkem těsně za sebou se znovu pustila přes prkno. Karlík drmolil rytmickým, mechanickým, jednotvárným hlasem:
„Jeden dva, to jsem já;
Jeden tři, to jsme my;
Jeden čtyři vylez z díry.“
Beatrice zmizela.
„Jeden pět, trhal květ.“
Karlík zmizel.
Tak přesně toto byla původní myšlenka. Dlužno říci, že se to už několikrát povedlo. Ani neví (jak jinak, že…), proč jí o to tak šlo. Kdesi za tím zachumlaná a skoro neviditelná je vize …NĚCO SE MUSÍ ROZBÍT…
Těch několik stereotypních a takřka naučených úkonů lechtá hada pod krkem.
Procházela pod krovem, udržujíc rovnováhu, až došla k můstku z prkna. Pod nohama cítila jeho pružné chvění.
„Jeden dva, to jsem já;
jeden tři, to jsme my;
jeden čtyři, vylez z díry;
jeden pět, trhal květ;
jeden šest, ten měl??
Dvakrát minula. Potřetí se jí to podařilo. Mysl musí být upnuta k něčemu úplně jinému. Přešla můstek, otočila se a?
Na tom místě bylo šero, skoro tma. Byl tam cítit chlad, prázdnota, podzemí. Věděla, že je hluboko dole, snad pod domem, snad velmi daleko od něj, a ani se nedivila. Bylo to pro ni přijatelné jako všechny ostatní náhody. Vůbec ji to nepřekvapovalo?.
Tentokrát to vyšlo barvitěji. Možná je taky hluboko dole, jak to, sakriš, nazvat? Těmto situacím se říkávalo Brány, ale to bylo asi zase jinak. Koneckonců jiná série úkonů musí dávat jiný výsledek.
I.
Brána Tara se objevila naprosto bez varování někdy v dubnu či květnu 1986. Dva kolosy na silnici si nedaly přednost. Čelní srážka přinesla nečekaný zážitek navrch. Jenomže od té doby začalo být všechno jinak. Svět se řídil jinými pravidly. Události se rozložily na své komponenty.
Brána: Bod v prostoru, jehož účelem je umožňovat průchod z jednoho místa do druhého.
Cizí podivný svět. Ponejprv se přihlásil tím, že na ni spadl těžký náhrobek. No – spadl takřka přesně jeden centimetr od její hlavy. Byl to první viditelný projev Prostorových Souvislostí a první slyšitelné slovo Venkovních Strážců. A jejich zásluhou nastalo období elektromagnetických polí, elektroaktivních jevů a prací s informačními modulacemi. Zázračné období přesycené energií, bouřlivými novinkami a cestami skrz čas i prostor.
Stav mysli běžně prožívaný není schopen si uvědomit energetickou bariéru, která člověka odděluje od vyšších forem energie.
II.
Ke konci období narazila na Druhou Bránu Mah. Málem ji nepoznala – byla úplně jiná. Akční scéna střetnutí s omezujícími silami byla jako vystřižená z amerického filmu. V té době to byla zcela neobvyklá situace. Ale měla ten den nějakou divnou náladu a špatně Bránu přijala; pořád se mně tam objevoval někdo zvenku. Tak se moc nepodařila.
Elektromagnetické pole je fyzikálním projevem hmoty. Umožňuje šíření energie a informace za podmínek přesně stanovených. Různá pole si mohou energii i informace vzájemně předávat. Lze předložit tvrzení, že připustíme-li existenci ne-fyzikálních silových polí, pak je nutno i u nich předpokládat polarizaci.
Pokazilo se tím pár dalších věcí. Vzpíráním se průchodu skrz Bránu se energie špatně polarizovala. Nepřijatá Brána zapříčinila všechny ty nepříjemnosti potom a celou tu ztrátu spojení s Nejnižším světem. Vyústila do nuceného protažení se Třetí Branou Harg, která se projevila jako zastavení času a krátké spojení.
Vlastní vůle, příčící se božské, musí nejprve vyhasnout, než božská vůle může vejít do srdce.
III.
Čtvrtá Brána Gadala se na jedné z úrovní skutečnosti jeví jako ukončení časové smyčky, která započala u Druhé Brány. Druhá a Čtvrtá Brána jsou jedno a totéž místo. Při pohledu zvenčí je to dobře poznat: A i v tomto případě byl počet shodných prvků na Nejnižší svět skutečně překvapivý.
Realita je dána existencí tří prostorových rozměrů, výšky, šířky a délky. Další dva ?rozměry? či body ustanovují pohyb a čas.
Nepokazila to a napodruhé bez potíží prošla. Tím se otevřel pohled na Pátou Bránu, která byla vlastně třetí či spíše čtvrtá. Přivedla sebou přátele, ale stačilo jim nahlédnout a nechtěli jít dál. Pátá Brána zarachotila skrze bouři a vichřici, stáhla mraky na jedno místo a jimi vytvořila průchod skrze Nejnižší svět. Vstoupily cizí síly a padly oběti v podobě nemocných a zraněných z řad těch, kdož přišli nahlédnout. Jiní se uzdravili a ještě další byli přizváni k účasti.
Syn člověka kráčí cestou, již mu přisuzují písma, avšak běda člověku, jenž syna člověka zradí. MT26,24
Deformací časoprostoru se začala utvářet jiná forma Nejnižšího světa. Části, které vznikly ještě díky jeho staré podobě, byly přitom strženy skrze průchod do nicoty. Nazíráno z jiné úrovně reality nastal dočasný chaos. Přeskupily se síly i vztahy mezi silami. Lidé, kteří se scházeli, se rozešli. Přání včerejška pozbyla důležitost. Nazíráno skrze ještě jinou úroveň reality bylo nutno určitou část cesty vykonat znovu, protože ukončením své předchozí podoby ztratila existence Nejnižšího světa platnost.
Použitím excitačních technik přechází mysl do vybuzeného energetického stavu. Zde se spojuje s Vyššími formami energie, které ji nadále řídí. Podněty nepostupují od receptorů přes řídící systém zpět k efektorům jak je obvyklé, nýbrž se samy stávají součástí Vyšších forem energie.
IV.
Šestá Brána Hurf, která je ale též čtvrtá či pátá, vstoupila po letech bez varování. Nabyla takřka stejné podoby jako První Brána a beze studu do sebe syntetizovala všechny své dosavadní předchůdkyně. Tak jako První Brána nesla pečeť Venkovních Strážců, tak jako Druhá a Čtvrtá ukazovala neobvyklé sledy jevů, tak jako Třetí vstoupila násilně, tak jako Pátá ovlivnila i mnoho dalších. Ale jen sama jediná dala výhled vzad.
Člověk, který prošel branou ve zdi nikdy nebude stejný jako ten, který zůstal stát před ní.
Místo, kam Brána ústí, ale zatím není prohlédnuté. Jsou vidět bitvy Strážců na pozadí rudé oblohy. Jsou vidět syčící větry, jak šlehají do pilířů Sedmé Brány Ranubahh, v níž se točí divoké víry a sama Brána jako by se propadala v prostoru. Její Podoba je zoufalství a hořkost a její hranice nese slzy Věčnosti Temné.
Běda světu za pohoršení, které přináší. Pohoršení musí nevyhnutelně přijít, ale běda člověku, jehož prostřednictvím přijde. MT18,7
00.
Procházela pod krovem, udržujíc rovnováhu, až došla k můstku z prkna. Pod nohama cítila jeho pružné chvění.
„Jeden dva, to jsem já;
jeden tři, to jsme my;
jeden čtyři, vylez z díry;
jeden pět, trhal květ;
jeden šest, ten měl…?
Dvakrát minula. Potřetí se jí to podařilo. Mysl musí být upnuta k něčemu úplně jinému. Přešla můstek, otočila se a?
Na tom místě bylo šero, skoro tma. Byl tam cítit chlad, prázdnota, podzemí. Věděla, že je hluboko dole, snad pod domem, snad velmi daleko od něj, a ani se nedivila. Bylo to pro ni přijatelné jako všechny ostatní náhody. Vůbec ji to nepřekvapovalo?.
*
Tentokrát to vyšlo barvitěji. Říkávalo se jim Brány, a když se nad tím důkladně, ale opravdu důkladně zamyslíte, přijdete na to, že právě Brány byly a jsou to podivné, nevypočitatelné a ohromující, s čím byste se bývali raději už nesetkali.
Ale právě teď si nemůžete být jisti, jestli si přejete to, co si máte přát.
Citace:
Henry Kuttner – Byl to démon, in: Tichá hrůza, Mladá fronta Praha 1967
Neznámý pramen
Bible svatá
Druhé povídky z vesmíru
Aldous Huxley – Brány vnímání, Praha 1998
Chiah
Další články téhož autora:
Na co myslíš, Sebastiáne?
Archiv komentářů pro tento článek:
Views: 29
