Staroušci


Již je to tak měsíc, co jsem nastoupil na civilní službu do Domu klidného stáří, cožje vlastně domov důchodců. Člověk si myslí, že ví nebo alespoň tuší (předpokládá),jak by to asi mělo nebo mohlo vypadat. Ale ono to v realitě bývá obvykle naopak.Jistě, pracují tam mnozí jiní lidé a je tam kolektiv sester, pradlen, úřednic apracovnic v kuchyni, ale to nejpodstatnější jsou právě staroušci, tedy důchodci.

A to je opravdu věc, na kterou mnozí lidé připraveni nejsou. Tedy obvykle nějakoupředstavu míváme – že, ale když nakonec uvidíme ty všechny možnosti, jak to s námimůže skončit, náhle se uvnitř nás cosi změní. Je to jakýsi konflikt, kdy si říkáme,že takhle snad skončit nechceme, ale otázkou je jestli se můžeme vybírat, co? Člověkzpočátku ty věci přehlíží a dívá se jinam, ale to řešením není a tak se posléze svěcmi, co vidí kolem sebe, nějak snaží vyrovnat. Každý nějak po svém a to nejradějitak, aby ke světu kolem měl stále optimistický přístup a mohl a dokázal se spontánněa upřímně smát. Jistě, že realita je trochu jiná a nikdy nás to nezasáhne tolik, aleje zajímavé si skutečně sáhnout až k téhle straně celé té škály možných pocitů, kterémohou vyvstat. I já sám jsem se vyrovnal se situací poměrně snadno, nicméně jsoustále okamžiky, které mě dokážou zasáhnout a zastihnout nepřipraveného.

Domov, kde jsem, je tak pro 50 staroušků a škála toho, jací jsou, jde od naprostýchležáků až po ty opravdu čilé a kmitající, od vcelku velmi inteligentních až podosti senilní. Vše tak nějak půl na půl – musím se přiznat, že jsem zde u násviděl i zajímavé kombinace těchto možností.

Prosím, nevykládejte si mé následující zážitky nijak mylně. Nedělám si legraci ztoho, co jsem tam viděl nebo zažil, a mám pocit, že jsem se s tím už nějak srovnal,jen se chci podělit o několik zkušeností, co jsem se staroušky měl, protože některéjsou skutečně kuriózní, úsměvné, šokující, smutné i hrozivé, ale všechny jsourozhodně poučné. V poslední době jsem začal i více přemýšlet o takovém nápisu, co seobvykle nachází na branách na hřbitov. “Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my budetei vy.” V této souvislosti se často pozastavuji a rozjímám o shrnující větě jednohomoderního filosofa. “Pohyb je mrtvola, co zbyla po tendenci.” Meditujte o ní,budete-li chtít. A v neposlední řadě se v této souvislosti chci zmínit i o jednomcitátu z Paracelsa, kde hovoří o člověku a lidském těle jako o zvětšujícím sehřbitově, který nakonec pohltí celého lidského jedince.

Začnu s jedním zážitkem, co mě opravdu zaskočil a který byl opravdu iniciační ohlednějakéhosi vyrovnání se s nemohoucností a ztrátě povědomí některých staroušků o okolnírealitě.

Byl to jeden z prvních dnů, co jsem uklízel pokoje, ale o těchto povinnostech mocmluvit nechci. Tentokráte to bylo u ležáků. Vejdu a hlasitě pozdravím, aby tovětšinou zaslechli a moc se nevylekali, když někdo takhle do jejich pokojové buňkypřijde. S těmito staroušky to moc nepohlo a tak jdu dál a začínám si umývat podlahu.Náhle se od paní Š. začalo ozývat táhlé nesrozumitelné volání. Chtěl jsem pomoci aptám se co je. Po tak 20 sekundách jsem z táhlého volání pochopil, že volá “pomoc”.Ptám se tedy co je a po další asi půlminutě vyrozumím, že potřebuje na záchod (nebouž potřebovala? nevím to se pochopit nedalo). A najednou i druhá paní M. takézačala táhle volat a zde jsem už snadně ji poznal, že potřebuje také. Inu co ale teď?Nikdo mi nic neřekl. Šel jsem tedy hledat sestry, ale v tuhle dobu marně. Tak jsempotkal dalšího civilkáře a popisuju mu situaci. Na to mi řekl, ať si toho nevšímám,že za chvíli stejně budou sestry přebalovat, protože je kolem oběda a vůbec že jábych na ty lidi neměl ani moc při uklízení sahat a že to není moje kompetence. Načežse tam zašel podívat se mnou a řekl, že takové to je tady na tomhle pokoji pořád.Uklidnil jsem se a neustále oběma paním říkal, že za chvíli přijdou sestry a ty jimpomůžou, což byla pravda. Nicméně pobývat v tom pokoji, uklízet a vytírat a přitomneustále poslouchat volání o pomoc bylo opravdu síla a přiznám se, že jsem pokojuklidil rychle a poněkud jsem z pokoje i vyběhl. Takhle to není stále, ale občas sestane, že sestry jsou jinde a ti lidé se prostě nedovolají pomoci tak rychle.

V této souvislosti jsem byl upozorněn, že pokud mě někdy odchytne sestra, ať jí sněkým pomůžu otočit nebo posunout, tak ať si jdu pak umýt ruce. Svrab se prý už taksnadno chytit nedá a naposledy ho někdo dostal asi před rokem. Sestry i civilkáři, cojim pomáhají, nosí takové ty jemné bílé doktorské rukavice a nám uklizečům dalihrubší žluté. Máme v nich prý uklízet a můžou se použít i při umývání nádobí, alezkoušeli jste to někdy umývat v takových gumových rukavicích? I ženské z kuchyněněkdy musely, protože se asi z vody objevila jakási kožní infekce a měly z tohozarudlé klouby a prsty.

Zážitek dva se mi stal při uklízení jedné šatny. Měl jsem otevřeno a tak slyšel, cose děje na chodbě. Tam se objevili paní Ši. a paní Sl. Vedli následující pozoruhodnýrozhovor.

“Myslíte tudy?”
“To ne!”
“A co takhle támhle?”
“Já nevím.”
“Tak to zkusíme tamhle.”
“Hmmm. Uvidíme kam dojdem.”

Rozhovor byl delší, ale myslím, že jsem zachytil podstatu. K tomu bych dodal, že obějsou lehce senilní a nemají moc představu, kde jsou. Obvykle je musíme navést k výtahua i směrem, kam mají jít do pokoje. V ten okamžik ale byli v chodbě kudy sepravidelně chodívá do jídelny. Pamatování není jejich silná stránka.

Zážitek tři je z jídelny. Zde paní Pr. dojedla, vstala a začala kmitat pár kroků sema pár tam od místa, kde seděla. Je to také takový případ senility. Když jsem k nípřišel, tak říká: “Já nevím, kde jsem. Nevíte jak jít domů za synem?” Opět to bylojeden z prvních mých kontaktů s tímto fenoménem a tak jsem byl překvapen, ale vcelkubravurně jsem jí nasměroval tím jedním jediným východem z jídelny směrem na chodbusměřující k pokojům.

Na závěr jako číslo čtyři o jedné paní D. Její chování není senilní, ale spíšetrochu dětské. Je na druhou stranu zajímavé, že v jejím pokoji je knihovna, kde jevětší množství knih, které mají svou váhu. Takhle paní zůstává v jídelně vždy jakoposlední, hraje si s jídlem, neustále si bere čaj a přidává si polévky. Jednou takhledojedla, poposedla si na židli dopředu a dala nohy na stůl a oddechla si. A takhle sitam hověla delší dobu, než se mi ji podařilo přemluvit, že na pokoji bude mít většíklid. S touhle paní se mi stala ještě jedna věc. Roznáším druhé večeře diabetikům atak jdu i k ní na pokoj. Ťukám, zdravím, ale nikde nikdo. Tak vycházím na chodbičku,kde je vchod do druhého spojeného pokoje a společné koupelny, když tu najednou vidím,jak tak babča vychází z koupelny celá nahá. Vychází tak nějak úplně uvolněně avpohodě. Nepatrně se mě lekne, ale pak jde dál přes chodbičku a kolem mne do svéhopokoje. Pokusil jsem se nebýt moc vyděšený a rychle to zamluvil, že nesu druhouvečeři a tak vůbec a tak raději dobou noc. No musím se přiznat, že mě na to nějakupozornili, ale nějak jsem asi pozapomněl a to připomenutí bylo opravdu silnýmzážitkem.

Zatím tedy s mými zážitky konec a ozvu se nějak příště zážitkem číslo pět.

Vindy


Archiv komentářů pro tento článek:

2002-11-06 13:03:46 Starouškové
Zase jsem to četl jako první.

Je to trochu dlouhý, ale fakt dobrý.

Tak trochu mi to přípomíná ---Forest Gumpa---,---Přelet nad kukačcím hnízdem--- anebo --- 12 Opic --- s Bruskem Williskem.

S pozdravem

Sgt.Peppers
SgtPeppers

2002-11-08 00:22:30 12 Opic
--- 12 Opic --- s Brusem Willisem.

Je o tom jak cestovatel v čase může potkat sám sebe a také o tom jak jako dítě může vidět svoji vlastní smrt, ale i o armádě 12 Opic, která vypustí do města celou ZOO aby byla sranda. (Ona k zamotání lidkých osudů stačí i povodeň, já vím) O skrachovalých existencích, blázinci a o vězení.

A o jednom ---Staroškovi---, který jako James Coolovo-Williskovo černé svědomí mu do toho pořád klavíruje.

Nejsou oni --- Starouškové --- také tím naším černým svědomím ?

Nemáte pocit, že jste na něco zapomněli anebo chtěli zapomenout ?

Sgt.Peppers

P.S: Tak a teď jsem se dopustil komerce a reklamy jako Neználek v článku o čarodějnictví, ale pranic z toho nemám a on taky ne.
SgtPeppers

2002-11-11 08:55:18 Re: Staroušci
Četl jsem článek dvakrát, ale pořád nechápu, co má společného s tímto serverem. Jistě i já bych mohl připojit veselé příhody z mé civilní služby v jídelně, ale určitě by to nebylo o magii...
Ragimiri

2002-11-11 10:05:43 Haló pane pojďte si hrát.
Když se podíváte do záhlaví onoho článku, tak tam najdete Autor : Redakce, a tak nevím zda vaše reakce bude kvitována s úsměvem.

Ale ty příběhy z vojenské jídelny sem určite napište aspoň bude nějaká sranda

S pozdravem

Sgt.Pepper
SgtPeppers

Shlédnutí: 13

Napsat komentář