Něco je za oponou

Shlédnutí: 15

Neco je za oponou

Četl jsem v jednom archeologickém casopise o mumiích o výzkumu DNA. A zase se mi vybavilo to, co jsem jako díte četl a studoval. Egyptští faraóni, americtí indiáni a ruzné jiné národy, co věřili na posmrtný život, připravovali mrtvé na vstup do onoho světa se slovy, že musí zachovat telo a připravit ho na nový příchod.

Asi je na tom dost pravdy, protože dnešní medicína už dokáže velké veci. Genové inženýrství dokáže vyjmout jádro z bunky, naklonovat a spojit s jinou buňkou. Dělaly se výzkumy, kdy našli zachovaná jádro ve zmrzlém tele mamuta. Tohle jádro naklonovali s jinou buňkou a vypěstovali až do fáze embrya, ale dál se to zastavilo, protože nebyla možnost jak embryo donosit, protože sloní vagína je fysiologicky malá, takže… Ale je to obrovská věc, protože tak může človek v budoucnu vypěstovat identického jedince, třeba z mumie, třeba z těla stovky a tisíce let starého. Ale je to zase ožehavá otázka, komu se to dostane do rukou, tak jako ve sci-fi povídkách, kde lidé dali vznik dalšímu Hitlerovi…

Když jsem dělal učitele biologie na gymnáziu, nevěděl jsem zpocátku, jak ty děcka zaujmout, ale začal jsem právě tímhle o bunce a to je nadchlo. Pomocí zajímavostí jsem je naučil víc než měli v osnovách a ty děti se tešily na každou další hodinu, s jakou zajímavostí je zase překvapím. Na konci školního roku za mnou přišli rodice asi pěti žáku, že jejich syn či dcera by ráda studovala biologii, nebo medicínu, jestli jim můžu pomoc. Měl jsem z toho radost.

To učení tam na tom gymnáziu mě tešilo a rozhodně jsem byl hodný učitel. Nechtěl jsem dávat pětky a nutit je do učení. Chtel jsem, aby se učili sami a když náhodou někdo neco neuměl, tak jsem mu pětku nedal, ale posadil ho a řekl, že príšte ho vyvolám z toho a toho a aby si to prečetl. Ale vetšinou si skoro vše pamatovali z hodin, protože to byly diskuse a rozpravy o zajímavostech.

Vždycky jsem byl divnej. Už na základce, jako bych cítil, že je něco víc než se učí a ptal se na otázky. Nekteří učitelé mě považovali za blázna, jiní chápali, že mám zájem. Ale na gymplu na hodinách biologie jsem perlil, nemusel jsem se vubec učit. A vždycky jsem se vyptával na víc a dával otázky na který mi nedávali odpověď. Dělal jsem ve třídě referáty o výzkumech mozku delfínu a jejich chování… Prostě mě to zajímalo. A na veterinární universite to samé. Profesoři za katedrou chrlili informace já je stresoval svýma otázkama, jako proč se nervové bunky nemohou dělit, když mají dělící aparát a co tomu braní a jak to opravit… Chudáci profesoři, myslím, že ze mě měli pěknej vítr. Nejvíc se bavili spolužáci a čekali, co zase ze mne vyleze. Prostě cvok, co chce vědět. Nekdo říká, že jsem génius na fantasii – no nemyslím si to o sobě. Jenom si kladu otázky, co je za věcma, za událostma. Prostě za vším se něco skrývá a všechno má svou druhou stránku, jako světlo a tma, jin a jang. Tyhle dva extrémy se vzájemně mění, přecházejí jedna v druhou, přitahují se a mají nejruznejší formy a interakce. Stejně jako člověk, co má velice rád sex a hluboce ho prožívá, má zároveň hluboký vztah k rodině a dětem a tím vzniká konflikt. Ale nejde o konflikt, je to jen forma.

Zvykli jsme si veci nazývat jmény a už sami zapomínáme jejich význam. Konflikt muže být v součástce přístroje, až se stroj zastaví nebo exploduje. Ale konflikt v lidském chování, to je interakce a někdy konflikt nemusí být konfliktem, ale jen řešením a vítezstvím. Problémy jsou od toho, aby se rešily, ale někdo jich má málo a jiný více. Někdo má težší život a můžeme pátrat, po tom, jaké chyby dělá. Ale když začneme pátrat, najednou zjistíme, že to není jeho vinou, že je tu něco víc, že je tu nějaká velká a neznámá veličina, že je něco za oponou, něco jako osud, něco jako karma, atd.

Můžeme se snažit, jak chceme, být sebelepší, ale některým věcem se prostě nevyhneme. Staří filozofové a moudří lidé ríkají, že osudu se človek nevyhne. Ale co je to osud? Nemůžeme ho definovat ani chytit. Je to něco, co člověka vede někam k nějakému cíli. To jsou skryté interakce. A pak jsou také interakce společenské, národnostní, statní, rasové.

Když je v teráriu příliš mnoho krys, tak se mezi sebou požerou. My se žereme mezi sebou taky, ne fysicky, ale komunikativně. Válčíme o území a někdo, kdo je mimo toho se snaží navodit pořádek a dává a sestavuje zákony, ale zase jsou to jenom omylní lidé a vetšinou ve prospech někoho jiného.

Jak to funguje v lidském těle, jaké jsou tam interakce? Samozřejmě tam to musí fungovat, ale měli bychom se z toho poučit. Ríká se, že to co je dole, to má odraz i nahoře a v makrokosmu je mikrokosmos. Možná, že v lidském tele je zakódováno vše, stejne jako je v celém vesmíru, proste jeden universální zákon, co se manifestuje ve všech formách.

Na základce a na gymplu mi nikdy nešla matika. Ale pak jsem začal víc rozumět číslům. Že každé číslo má svou vibraci a barvu a naopak každá barva je charakterizována číslem a vibrací stejně jako lidé, když se narodí. Jejich datum narození jim dává urcité možnosti. Někdo moudrý a geniální dokázal najít zákony v číslech a rozluštit kód.

Kolik takových universálních zákonů nacházíme. A čemu věříme, podle čeho se řídíme a co zapomínáme? Lidská paměť si dokáže pamatovat veci dávné a zároven si někdy nedokáže vybavit pitomé pětimístné číslo. Dokáže si pamatovat v hypnóze na svuj vlastní porod a dokonce i vyplaví příběhy z dob dávno minulých jako svou inkarnaci. Kdosi se pokusil zlepšit pamet tím, že dodával RNA v tabletkách. Pomáhalo to. Lidojedi z amozonského pralesa pojídali mozek svých nepřátel a říkali, že je to proto, aby síla jejich oběti vstoupila do nich. Ale RNA se štepí v žaludku, proto ten génius obalil RNA obalem, co se tráví až ve střevech a opravdu se zlepšila paměť pacientu. Ale zase tady bylo něco za oponou, něco, co to zastavilo, aby byla zachována rovnováha a harmonie. Nic nemůže existovat na úkor druhého a převládnout, všechno musí klapat a reagovat a my sami nevíme, co všechno je dobré. Nějaká neznámá síla udržuje rovnováhu.

Stejně jako krysy se žerou v teráriu, tak lidi mezi sebou válcí. Kdosi z filosofu už dávno říkal, že lidstvo a jeho počet musí být v rovnováze a proto jsou epidemie, nemoci apod. Prostě k harmonii vedou i negativní věci jako je smutek nebo jako je to, že někdo nekoho nakope do žadku, jinak by se ten dotycný nikdy nepoučil a ubližoval by dál.

Ještě pořád se ptám a kladu si otázky a nikdy se ptát nepřestanu. A bavím se a lidé kolem taky, když zase vyvedu nějakou lumpárnu nebo žert. Smích je opravdu koření a lék a dokáže spojit nespojitelné a věci dávno rozbořené.


Autor: Peter Kulík
vyslo: doktorka.cz


Archiv komentářů pro tento článek:

Napsat komentář