Vrba a její kouzelná moc
Vrba byla nechvalně známá již za doby římské. Ceasar o ní napsal: “Keltové zhotovují velké panny z vrbového proutí, do kterých strkají živé lidi a to celé zapálí, takže ubožáci uprostřed plamenů zahynou.“ Archeologové však jakékoliv svědectví o upalování lidí neodhalili. V zemích dříve osídlených Kelty se dodnes zachoval zvyk pálit ,”Moranu“, starou zimu ve velkém ohni. Druidové si stavěli chýše z vrbového proutí, když chtěli doprovázet své mrtvé na cestě do jiného světa, nebo se vydat na šamanské putování. Na rozžhavené kameny pokládali v chatrčích květy konopí. Chatrče dýmaly a čadily a účastníci obřadu ječeli a kvíleli – a tak se mohlo nezasvěcenému pozorovateli zdát, že jsou upalování lidé za živa. Existence keltských potních chýší byla doložená archeologicky.
Vrba se objevuje ve pohádkách a ságách. S vrbou se pojí bohyně Brigit, která je múzou léčitelů, básníků a šamanů a jí je zasvěcen svátek Imbolc 2.2. kdy bylo časté spalování staré zimy; na znamení návratu bohyně rozkvetly kočičky. Brigit je panenská bohyně a za panenskou se považuje taky vrba. Vrbová kůra je velice pevná, strom kvete, ale nepřináší žádné plody. Duté vrbové kmeny jsou tajnými branami do nadpřirozeného světa, kde se s oblibou zdržují duchové a strašidla. V oblasti zvané Saterland na ostrově v obrovské fríské bažině, se říkalo, že kdo se chce stát čarodějníkem, má si sednout pod vrbu, pevně se držet jedné větve a slavnostně říkat slova: Sedím tu pod vrbou a zapřísahám Boha a všechny svaté. Objeví se rohatý bůh nebo bohyně, která drží vrbovou hůl jako žezlo, prozkoumají pohnutky uchazeče a pak se ten musí podepsat vlastní krví. Z dotyčného se stává čaroděj a ten umí vrbovou píšťalkou přivolat větry, mráz a jinovatku, ale taky umí léčit lidi. Vrbovým kouzlem se může spoutat člověk.
Vrbová píšťalka se používala při obřadech k přivolání bohů a duchů, hrála taky důležitou roli při obřadech. Bubny, rohy, flétničky a píšťaly z vrby se dochovaly do dnešní doby. Zpívaly se rýmy na uvolnění lýka. Jedna česká pověst vypráví o muži, který se oženil s krásnou ženou. Avšak každou noc, když muž usnul, vykradla se ven k potoku a posadila se pod dutou vrbu. Jedné noci ji muž sledoval, protože se chtěl dozvědět, co tam dělá. Druhého dne se vydal se sekerou k vrbě a pokácel ji. V okamžiku, kdy se strom svalil, padla i žena mrtvá na zem. V tu chvíli muž pochopil, že se oženil se stromovou vílou. Jejích děti si vyřezaly z větví píšťalky a pokaždé, když na ně zapískaly, uslyšely matčin hlas.
Vrba často roste v močálech a bažinách, a proto je spojována se smutkem, zádumčivostí, rozchodem a smrtí. Vrby přitahují lidi unavené životem a sebevrahy. Taky Jidáš se oběsil na vrbě. Listy vrby připomínají špice šípů, nebo kopí. Mlčenlivý Vidar z rodu Asů, který za soumraků bohů vystoupí z podzemí, čeká pod vrbou v říší mrtvých.
Vrbové větve byly znamením smutku. V Shakespearovi se pod krásnou Ofelií ulomí vrbová větev, na kterou chtěla pověsit věnec květin a ona spadne do potoka a utopí se. Na tuto symboliku navázal i anglický lékař Bach, který vytvořil z květů žluté vrby esenci pro osamělé a zahořklé osoby, které vidí samy sebe jako oběť. V léčitelství se užívala kůra na srážení vysoké horečky, při nachlazení, bolestech hlavy, revmatizmu. V moderní fytoterapii je považována za prostředek tišící bolest, snižující teploty, je protizánětlivá, ředí krev, desinfikuje a odvádí vodu.
Terra Athanasa
Shlédnutí: 49
