(Možné) poselství lidských ztrát současnosti
Upálení 19 letého studenta v Praze a jiné sebevraždy, neštěstí autobusu v jižních Čechách a další havárie na silnicích (nehodovost roste), letecké katastrofy, vraždy, atentát. Hromadné sdělovací prostředky nás nepřetržitě informují o lidských ztrátách všeho druhu.
Pozorujete rovněž, jak intenzívně jsme v posledním období konfrontováni se smrtí? Už to není něco, co se děje na druhém konci světa, nebo v zapadlém koutku naší vlasti. Nejsou to neštěstí, která sporadicky naruší klidnou hladinu života a pak je zase klid. Informace o ztrátách lidských životů se na nás sypou z novin, z televize, z rádia. Tahle gradace nešťastných události všeho druhu svádí k úvahám proč tomu tak je. Jistě lze hledat príčiny v tom, že se stupňuje napětí a přibývá konfliktů mezi lidmi, že přibývá dopravních prostředků, že na raketoplánu se projevila únava materiálu nebo nepředvídaná technická závada etc. etc. To je hledání příčin čistě z materialistické pozice. Ale proč to končí v stále vyšší míře tak tragicky, tj. ztrátou lidských životů v nebývalých rozměrech?
Z ne-materialistického hlediska se nabízí jiné vysvětlení.
Poselství lidských ztrát zaznamenávaných v posledním období spočívá v tom, abychom si uvědomili – takříkajíc v podvečer války v Iráku – nevyčíslitelnou hodnotu lidského života. Pokud umírají lidé ve vzdálených zemích nemáme tak bezprostřední pocity zmaru, ztráty, neštěstí. Je to zřejmě psychický obranný mechanizmus. Co však může být využito, může být také zneužito. A jsme u toho. Zabíjení nevinných lidí (vedle zabíjení také vinných) v Iráku jakoby se většiny lidí netýkalo. Až když jsou konfrontováni se smrtí ve svém okolí, nedejbůh ve své rodině, na pracovišti apod., až pak jsou schopni si představit, jakou skutečnou cenu má lidský život, co je to za neštěstí, když někdo přijde o život. Bolest ze ztráty dítěte, partnera, spolužáka. Co je to utrpení, bol, žal nikoliv virtuální, který se odehrává někde jinde, někomu jinému, ale pociťovaný takříkajíc na vlastní kůži.
A také jde o další souvislost. O přístup lidí k otázkám duchovnosti a Boha. (Předesílám, že nejsem žádný náboženský fanatik, ani Jehovista, ani jiný fundamentalista).
Sledoval jsem na netu příspěvky čtenářů některých informačních serverů v diskusi např. ke katastrofě autobusu v jižních Čechách. Najednou se zarytí ateisté (!) ptají (!!!), *kde byl Bůh*, nebo *jak to mohl dopustit*. Mnozí si uvědomují, že i pro řidiče autobusu je to mimořádné neštěstí žít dál s tím, co se stalo, i když sám život neztratil. Hledají proto, kdo nese největší vinu, koho by z toho mohli obvinit, komu to hodit na hlavu. Ve svém hledání se dostali nakonec až k Bohu. Není to zajímavý obrat v jejich chování?
Když je jim dobře, tak si na Boha ani nevzpomenou, spíše na něj kašlou, jak dokládají svým chováním. Egoizmus, bezohlednost, bezcitnost, arogance, povýšenost, neschopnost vcítit se do problémů a pocitů jiného člověka zasáhly vztahy mezi lidmi jako mor. Na slušnost zapomněli stejně jako na Boha. Ale když se karta obrátí, tak si najednou vzpomenou na Boha, i když jej předtím popírali nebo popírají, a rádi by jej zatáhli do své neúpřimné hry na hledání viníků. Nemůžou pochopit, že Bůh nevede lidi jako loutky a že jim ve své neskonalé lásce dal svobodnou vůli. Neudělal z lidí své roboty, ale jako jejich Otec – Stvořitel je upozornil na možná nebezpečí. Bůh opravdu nevyráběl autobus Neoplan, ani jej neřídil, Bůh nedělal silnici, kterou dneska všichni považují za nebezpečnou, Bůh nestanovuje pravidla silniční dopravy ani režim řidičů autobusů dálkových autobusů. V tomto i dalších případech je proto zbytečné házet vinu na něj a pokrytecky se najednou ptát proč to dopustil.
Moral story, aneb poučení z výšeuvedeného ať si každý čtenář odvodí sám. Mnohé bylo naznačeno. Dle autora tohoto příspěvku zní prostě: Změňme se. Stále je ještě čas.
PS: Autor příspěvku nemá patent na rozum a může se proto mýlit. Vyjádřil pouze svůj osobní, subjektivní názor k zarážejícím událostem poslední doby. Jiný názor na možné poselství lidských ztrát současnosti nebude nikomu vyvracet.
anonym 2003
Views: 0

