Velmi osobní povídání o lysohlávkách

Shlédnutí: 40

Je podzim a někteří možná mají v různých skrýších dobře uloženy magické houby. Mnozí z nich vědí, jak s nimi správně nakládat, jiným by možná mohla pomoci moje subjektivní reportáž a několik rad…

Vlastně jsem ani nevěděl, co od Nich čekat. Prostě jsem Je zkusil. Byl jsem doma sám, což jsem považoval za ideální příležitost. Nikdy jsem neměl halucinace a moc mě zajímalo, jaké to je. Snědl jsem Jich asi třicet a pak jsem jen seděl a čekal. , “Co jsme vám, kamarádíčkové, dali?
My jsme vám, kamarádíčkové, dali dary.
A proč jsme vám, kamarádíčkové, dali dary?
Abysme vám udělali radost…”

Jan Werich – Tři veteráni

I.

Dá se říci, že se stalo něco úplně jiného, než jsem očekával. Připadal jsem si divně – až blbě, řekl bych – prožil si chvíle emocionálního návratu do dětství, také přišly příslovečné stíhy (“Proč, kvůli čemu tak hloupě hazarduješ?”… a podobně), moc příjemné to nebylo. Nejsilnějším pocitem byl pocit marnosti a zbytečnosti takového počínání. Ale tak rychle jsem to vzdát nechtěl.\r\nVěděl jsem, že jsem někde udělal chybu a tu bylo třeba napravit. Nakonec se naskytla příležitost.

Častokrát mi jedna má kamarádka vyprávěla o jednom lese na kraji města, magickém, pohádkovém lese jejího dětství a mládí. Navrhl jsem jí, že bychom jej mohli navštívit v vzít si tam houbičky. Odpověděla, že při intoxikaci lysohlávkami velmi špatně snáší lidskou společnost. Pak se ale zamyslela a dodala, že jsem možná jediný člověk, s nímž by do toho šla. Připouštím, že mě to velmi dojalo. Domluvili jsme se a jednoho prosincového dopoledne jsme se vypravili na výlet…

Našli jsme vhodné místo, “utábořili se”, rozdělali oheň (hořel mizerně) a snědli každý kolem dvaceti hub.
Chvíli se nedělo nic.

Pak si začala stěžovat, že je jí zima a začali jsme se trochu hádat, čí to byl vlastně blbý nápad. Věděli jsme, že ve stavu, který se k nám rychle blíží, nebudeme příliš schopni jít kamkoliv, kde bychom se mohli zahřát.
Potom prohlásila, že půjdeme do její oblíbené hospody. “Je tam, teplo a dají nám tam čaj…” kňourala. Navrhl jsem, že lepší bude uhasit oheň a chodit – a tak se zahřát.

II.

S trochou zoufalství jsme koukali na oheň, který se právě konečně rozhořel (ale věděli jsme, že nás ani tak nezahřeje) a odhodlávali se jej uhasit. Definitivnost toho kroku nás děsila. Nakonec jsme to přece jen udělali a vyrazili jsme. Její touha jít do dotyčné hospody byla téměř neochvějná. Problém byl v tom, že po cestě jsme museli projít kolem zedníků, kteří na kraji lesa cosi stavěli, a kteří nás při cestě tam počastovali několika obhroublými výkřiky. To se nám ale vůbec nechtělo.

“Poď, obejdeme ďelňase!” navrhla s čertovským zablýsknutím v oku a vydala se hlouběji do lesa. A tak jsme šli.

To ještě účinky psilocibinu ještě zdaleka nedosáhly svého vrcholu, ale jeden charakteristický rys se už projevil – neschopnost udržet jakoukoli myšlenku dostatečně dlouho na to, aby se dala zrealizovat. Po chvíli jsme už přímo ukázkově bloudili.
“Kdepak bludný kořen – houbičky to byly!” zvolala a šli jsme dál.
Po chvíli už jí ani nebylo zima, myšlenka na hospodu byla definitivně opuštěna a všechny stíhy a nepříjemné pocity zmizely. Ocitli jsme se v absolutním jinde.

Putovali jsme lesem, snad jedním, snad stovkami lesů, a nacházeli desítky magických míst, zahalených stříbřitým vílím světlem. A byli jsme spolu. To bylo ještě mnohem krásnější. Rozuměli jsme si beze slov, viděli, cítili tu krásu kolem, bloudili jsme a nebloudili…
Celý svět v té chvíli sestával jen ze stromů a větví a neustávajících proměn světla a barev, blikotání a mihotání a… úžasu – společného ohromení tou nádherou.

Bezeslovnost toho poznání mi dovoluje psát o tom jen poeticky, a přece mi stále chybějí slova. Žádné stíhy, žádný strach… jen tichá tetelivá radost kdesi uvnitř, užaslý pohled dítěte, dříve nemyslitelné úhly pohledu a hlavně neochvějnost vědomí, že to všechno mělo smysl.
To vědomí přetrvalo.

III.

Občas jsme si připadal jako skřítek, tak moc se všechno zvětšilo. Ne, neobjevily se žádné halucinace, které bych snad očekával. Viděl jsem jen to, co tam bylo, ale jinak. Možná jsme chodili v kruzích – ten les je ve skutečnosti docela malý – a přesto jsme stále znovu poznávali jeho krásu v desítkách různých variací. Pokud by někdo slyšel naše občasné rozhovory, nedávaly by mu příliš smyslu, ale my jsme si rozuměli. Přestože to celé trvalo asi tak tři hodiny, vnímání času se nám změnilo a tak jsme tam (subjektivně) strávili možná i trojnásobek té doby.

Když se začalo stmívat, vyšli jsme, vedeni světlem lamp, z lesa. Vliv drogy už nebyl tak silný, byli jsme i schopni snést blízkost jiných lidí a dokonce i “smysluplně” hovořit. Pomalu, beze spěchu, jsme se vydali do oné, dříve zmíněné, hospůdky.

Tam jsme strávili “dojezd”, popíjeli čaj a rekapitulovali. Chcete-li kdy houbičky zkoušet, střezte se příliš rychlého návratu k “normálu”. Právě chvíle doznívání jsou ideální pro rekapitulaci, stejně jako chvíle těsně po probuzení je nejlepším okamžikem pro zapamatování snu. Dbejte na to pečlivě, neboť nic jiného, než právě vzpomínka, vám nezůstane.

A tak jsme obešli dělníky. Myslím, že tak důkladně ještě nikdo nikoho neobešel…



Doporučení:

Nechci nikoho k ničemu navádět (přesto raději volím pseudonym), ale chcete-li už lysohlávky zkoušet, doporučuji (ale je to má osobní zkušenost, netvrdím, že platí všeobecně!):


1. Buďte v dobré psychické i fyzické kondici.
Depresivní stavy houbičkami nezaženete, spíše hrozivým způsobem zhoršíte.
Jste-li unavení, může se vám stát, že usnete a všechno promarníte.

2. Nebuďte sami.
Důvěřujte člověku, který bude s vámi. Pokud dotyčný nebude intoxikován (tedy bude dělat “hlídače”), měl by vědět, že se nemá snažit vás vytrhovat z vašeho stavu (uklidňovat při pláči a pod.), pokud neohrožujete sebe ani druhé. Přesto vás ale přítomnost sebetaktnějšího “nezhoubovaného” člověka bude rušit, neboť budete mít tendenci srovnávat svůj stav s jeho “normalitou”. Doporučuji spíše skutečný výlet ve dvou.

3. Pokud se rozhodnete být sami…
Měli byste mít předem jasno, proč to děláte, nepochybovat o tom. Také byste měli mít jistotu, že vás někdo nechtěný nepřekvapí (pokud takovou jistotu mít nebudete, příšerně vám to celý zážitek pokazí).

4. Doporučuji přírodu.
Interiér (alespoň na mě) působí klaustrofóbně. Nemusíte se příliš obavat, že si venku ublížíte. Houby vyvolávají tendenci přeceňovat (odtud také pravděpodobnost stíh), takže si budete dávat pozor i tam, kde byste to za střízliva nedělali. V tom jsou lysohlávky opakem alkoholu.
Na druhou stranu nemám zkušenosti se zážitky ve městě. Tam by mohlo být zvýšené nebezpečí nějaké nehody, neboť vnímate odlišně čas a vzdálenosti, což je evidentní problém např. při přecházení ulice.

5. Den je lepší než noc
Mimo jiné proto, že ve dne a za slunečního světla uvidíte tolik překrásných barevných variací, až vám budou oči přecházet. Noc může působit poněkud depresivně a monotónněji. Na druhou stranu – úplňková noc by stála za hřích…

Závěrem:

Houbičky jsou jako ti skřítkové z Werichovy pohádky Tři veteráni. Dávají nám – kamarádíčkům – dary. A je jen na nás, jestli nám přinesou radost a poznání, nebo nepříjemnou pachuť promarněného času.

nJo – a přečtěte si “Alenku”…



AUTOR TOHOTO TEXTU NEMÁ V ÚMYSLU KOHOKOLI NAVÁDĚT KE KONZUMACI ZAKÁZANÝCH OMAMNÝCH A PSYCHOTROPNÍCH LÁTEK.
JEJICH UŽÍVÁNÍ PROKAZATELNĚ POŠKOZUJE ZDRAVÍ A OD 1. 1. 1999 SE OSOBA, KTERÁ MÁ VE SVÉM DRŽENÍ JAKÉKOLI MNOŽSTVÍ TAKOVÉ LÁTKY VYSTAVUJE MOŽNOSTI TRESTNÍHO STÍHÁNÍ.


Archiv komentářů pro tento článek:

2001-11-26 17:37:41 Re: Velmi osobní povídání o lysohlávkách
Myslím, že to zkusím. Ale nemyslete si, že mě přesvědčil tenhle článek. Víte, houbičky, marihuana a jiné látky, správně použité a v dobrém množství mohou být (nejen) magickým klíčem k podvědomí a jiným hlubinám vnímání...

Na druhou stranu,kdybych tenhle článek (nebo i komentář) četl sedíce natvrdo za přechovávání drog... Asi bych se na to díval odliště. Ať žije Holandsko...


2001-11-28 16:43:07 Re: Velmi osobní povídání o lysohlávkách
po precteni tveho clanku jsem usoudila,ze jsi vyrazna osobnost,a ze bych byla moc moc rada,kdyby jsi psal vic a vic.bylo to nadherne poctenicko.nikdy jsem z houbicek nezazazila takovy stav jako ty,vzdy to byly jen deprese a nanicovate stavy.pres to,ze jsem si myslela,ze jsem v dobrem psychyckem a fyzickem stavu,pres to to nikdy nedopadlo tak,abych z toho byla nadsena.myslim,ze se nad sebou budu muset vice zamyslet a potom mozna.............


2002-01-15 09:15:05 Re: Velmi osobní povídání o lysohlávkách
....i ve městě jsou houbičky celkem dobré.
Dávala jsem je 2x na Vyšehradě a nemělo to chybu.
Nejsou špatné ani v bytě - zkrátka a dobře když už si je nemohu dát na místě kde rostou (nejsem totiž dobrým hledačem a tak mě kucí z Moravy a švajcu zásobujou), tak mi žádné prostředí které je mi milé nevadí.
Je ale fakt ten, že s našima lysinama mám , abych tak řekla lepší vztah než s maličkým, který skáče vpřed (mexické hubky - jednohubky).

Taky si houby či jiné halucinogení látky mohu dávat pouze s jedním jediným člověkem, který ale bohužel (bohudík) žije ve Švýcarsku,takže za mnou jednou ročně přijede a pořádně si zařádíme
Už ať je květen :-)))))))))))))))))))))))

PS: alenka je naprosto VÝBORNÁ .
maj sa
R_B


2002-02-04 19:04:03 Re: Velmi osobní povídání o lysohlávkách
Hodně tomu chybí, zvlášt setting, zaměřit se. Houby jen umožnují prohoubit stav změneného vědomí. www.drogyjinak.cz asi znáte, www.spirala.cz asi také. doporučuji co dobře znám mystika.mysteria.cz


2002-03-21 11:16:59 Re: Velmi osobní povídání o lysohlávkách
no to je slabý zážitek, líp na drogy.jinak.cz či www.spirala.cz či mystika.mysteria.cz
romann

2002-03-22 09:51:13 Re: Velmi osobní povídání o lysohlávkách
Jenže tohle jde prožívat i bez použití jakýchkoli omamných prostředků. Vyžaduje to ale dlouhodobý trénink. A na ten v dnešní uspěchané době asi nemáte čas, že? Proč v dnešní době začínáme vždy od konce, abychom došli na začátek?? Na konec je to podstatně náročnější a v tomto konkrétním případě nerealizovatelné.


Napsat komentář