Pojďte se projít! (Meditace při chůzi se psem).

Jdu. Kam? Přímo. Co noha nohu. Levá, pravá, levá… Tlap, tlap. Ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, kmitají končetiny mé čtyřnohé společnice. Stafordširský bulteriér, pes s velkým srdcem, to sedí, a s ještě větším žaludkem, bezedným.
Slunce zapadá, jemný jarní vánek. „Shelby, jdeme!“

Známá cesta podél keřů, pak kolem popelnic – zelená, modrá, olejová, žlutá. Kousek po kočičích hlavách a zabočit doleva. Nějakou dobu rovně a pak obloukem doprava kolem národního výboru, teď se to oficiálně jmenuje Úřad městského obvodu Ostrava-Jih, ale doma tomu říkáme postaru. Budova po střechu nacpaná státními zaměstnanci, kteří toho zřejmě na práci nemají mnoho, jinak by v pracovní době permanentně necourali po chodbách sem a tam.

I ♥ Eidam. Projíždí kolem nápis na čtyřkoláku hrajícím všemi barvami. Jdeme dál přes rozkopanou cestu a mírně doleva. Po pravici jeden rodinný dům vedle druhého, po levici přes dvouproudovku dva paneláky, šestnáctipatrové.

Ostře doprava, dlouhá štreka, štěkací. Jeden záplotník i vyje, pokaždé. Borec na jezdícím kolečku, že se na tom nevyseká. Ani nevím, jak se ten vehikl nazývá. Sněženky už usychají.

Před nádražím změna směru. Doprava pro změnu.

K****i, to nemohli do těch školek od pondělka pustit všechna děcka?!

„Shelbinko, pojď.“

Městská policie informuje, té vitríny jsem si nikdy dřív nevšimla. Ten dekl od posypové soli by si měli opravit, dokud tam nějaká zbývá. Pěkně nám to tu ten úřad, co je teď městský, zkrášluje. Vysadil tu fialové krokusy a narcisky. Takové drobné, mají je teď všude. Jsou nízké, celé žluté, výrazně. To babička mívala na zahrádce narcisy. Měly dlouhý stonek a velké květy. Okvětní lístky byly světlounce žluté, některé skoro až do bíla. A ta vůně jara. Do vázy si je babička řezala. Jaro i na kuchyňské lince, vždy čistě uklizené a suché. Jen mi pak bylo vždy líto, když uvadaly.

A zas doleva. Počkáme, než to auto přejede. „Jdeme!“ A zase doleva. Ne, nechodíme v kruhu.
Co já na ten web budu dávat. Materiálu mám dost. Stačí něco vybrat. Hlavně k tomu sednout a začít. Nápady jsou, texty mám, jen to zrealizovat. To bývá to nejtěžší, přitom je to tak prosté.

Jé, Stelin kámoš, jezevčík, co s ním tak ráda dovádí.

Těm chlapcům se vyhneme a můžeme pokračovat rovně dál. Rovno, rovno, jak to…

Ten strom s kmenem obepnutým mně neznámou popínavkou, břečťan to není, vypadá jako z historického románu.

Na konci ulice zas doprava. Ty stromy podél cesty tu kácet neměli. A tenhle plot tu kutil staví už pátým rokem, stále mu větší část zbývá. A jak dlouho trvá mně, než dokončím započatou práci. A dokončím ji vždy?
Staré dlaždice, tipuji tak dvacet na dvacet cáků. Takové bývaly i na hanušovických chodnících u školky. Je po dešti, jdeme s děckama na procházku, povinné dvojice a musíme se držet za ruce. Jdu s Mirkem Ondrouchem, zarývá mi nehty do hřbetu ruky, sadista jeden malej. Tolik to bolí, ale vydržím. Možná mu něco řeknu, ale on stejně nereaguje. Ušklíbne se a drápky zatlačí hlouběji. Proč se nebráním? Proč si to nechám líbit? Měla jsem se ozvat
hlasitěji.

Zase se hrbím. Páteř narovnat teď!

Míjíme hřbitov. Někde tam leží Stelina prabába, moje kamarádka, další neznámí z časů vzdálenějších i bližších.
Ráj pneu.cz, gumoservis s červenou pneumatikou. A hned vedle Krohne servis. Není to nějaká choroba?

Tu rodinku s kočárem a dětmi obejdeme, chodník je úzký, nevejdem se na něj. „Shelby, k noze!“

Hrnec čaje před odchodem nebyl nejlepší nápad. Černý s citrónem a medem – můj nejoblíbenější.
Doleva. Přidáme do kroku.

„Dobrý večer.“ Co koukáš, Shelby, ano, ten mrňavec z Jorkšíru po tobě fakt štěká, nedělej, že tu nejsi.

KNIHOVNA, KNIHOVNA, KNIHOVNA. Taková prostorově úspornější. Zato v honosné, starobylé budově. Tady by se mi taky líbilo.

Pod obloukem a hned prudce doprava.

Tady chodil Jirka na praxi. Blik! A bylo světlo. Teda pouliční osvětlení. Obloha má jen lehké šmouhy. Ty bych zvládla namalovat.

Zase rovně a doprava. Tady jsme byli na prohlídce bytu. Malej a chtěli za něj moc.

Pořád rovně, kolem hřiště, za vybouchnutým barákem doprava, dál podél hlavní cesty.

Patnáctka autobus, teď je výluka, ale normálně jezdí tramvaj. Tímto číslem jezdím do práce.

Jezdívala jsem. Danka je fér, Hanka se zdá být taky, Iva je ekoložka, dalším kolegyním moc nevěřím. To však není podstatné. Možná tu digitalizaci bych mohla připravit pro starší děcka.

Pro ty malé zpracuji knihu o stáří, když se teď taková témata vyžadují. Možná nějaké generační setkání by se mohlo udělat. Senioři čtou dětem nebo něco takového.

Ťuk mi čumákem do nohy, všímej si mě taky, sděluje mi. „Hodná Shelbinka.“

A opět národní výbor. Míjíme ho a tentokrát se za ním dáme doprava. Nebe už tmavne. Tady v tom domě jsme byli na prohlídce taky. V čem byl vůbec problém? Teda spíš v kom.

Měl by se vyklidit sklep. Dodávku bude třeba někde vypůjčit.

Doprava, rovně, doleva, rovně, doprava, rovně, keře, popelnice – žlutá, olejová, modrá a zelená, doleva, keře, rovně a doprava a jsme ve výchozím bodě.

Kolena, kdybych náhodou chtěla zapomenout na to, že je mám, pro jistotu o sobě dávají nepřehlédnutelně vědět. A čemu se divíte? Je vám tolik, kolik vám je, tak co byste chtěla.

Doktůrek jeden neomalenej, mladej, důležitej.

Ještě vylovit klíče v opasku s kapsou a odemknout vchodové dveře.

„Pojď, pojď, Shelby, ještě schody.“ Jdeš jako lenochod, obludo moja chlupatá.

Shlédnutí: 23

Napsat komentář