Rozhovor s múzou
Šla jsem tak jednou na poslední chvíli do krámu pro něco k pití, když jsem na opuštěné lavičce v parku spatřila nějakou osobu. Muž, jak se za chvíli ukázalo, byl dozajista podnapilý a vykřikoval si pro sebe něco jako:
„Já hlupák!“ „Nestyda!“ „To je k zalknutí!“ Udivilo mě, že se dokáže společensky unavený člověk v této době vůbec vyjadřovat nevulgárně, a tak jsem se zájmem popošla blíž k jednomu keři, odkud jsem už mohla jasně slyšet: Co jsem to udělal! Celý život jsem si zkazil! Magická aura mě opouští…? Aha, další mág nebo wiccan nebo jak se tomu říká, napadlo mě. A hned jsem si podala vysvětlení- určitě se mu některý jeho rituál nepovedl a nebo ho vyloučili…
„Kolik už“ Přes dva tisíce let?!? opilcovy výkřiky přešly v brumlání si pro sebe.
„Kdybych to tak mohl vzít zpátky“ Proklínám Ježíše! Proklínám Marii! Teď už můžu, když neumím zázraky?!? Vůbec jsem mu nerozuměla. A protože mi muž nepřipadal nějak nebezpečný (jako že nebyl, ale stejně jsem se později divila, že jsem se ho nebála. Nějak z něj vyzařovala mírumilovnost,) ozvala jsem se ze svého úkrytu:
„Promiňte“ Vám jsou dva tisíce let?? Muž se polekal, a tak jsem ho musela pěkně dlouho přemlouvat, než se rozpovídal. Ale v tom já jsem mistr. Však jsem taky redaktorka školního časopisu. Díky alkoholu si moc nekladl zábrany:
To máš tak, já byl ještě kdysi tam nahoře. Tam, jak sídlí mocní duchové a magičtí poslové, tam, kde nikdy žádný bůh ani bohové neexistovali. My, kouzelní poslové a ochránci rovnováhy, jsme si je totiž vymysleli, protože jsme se báli, že by nás, slabé a lidsky citlivé, lidé zneužívali. To bys nevěřila, jaká je tam nahoře odlišná společnost. Neexistují žádní velící či rozkazující, jenom jednou za čas, když se objeví nějaký problém, zasedne rada sestavená vlastně ze všech osob tam nahoře a konzultují tak dlouho, dokud se nenajde řešení vyhovující každé osobě. To, co rozděluje úkoly a pohání v práci je jednotlivé svědomí každé osoby. Proto musí mít každý tam nahoře lidské city.? Muž ze sebe sypal informace takovou rychlostí, že jsem je sotva stačila vstřebávat. Bylo zřejmé, že tohle chtěl někomu říct už hodně, hodně dlouho.
No a já byl múza. Tedy, jako každý tam nahoře jsem měl nadání pro všechno, ale svědomí a city mě nejvíc táhlo k téhle profesi. To bys nevěřila, jaká je múza důležitá osoba. Oslovuje lidi, dává nápady. Inspiruje. Díky múzám vlastně vzniká jakékoli náboženství. No a já idiot měl zálibu v experimentech, a tak jsem zkoušel vnuknout lidem různě pokřivené náboženství. Jenže se to nikdy nepovedlo, nerozšířilo se mezi lidi.
Tak jsem jednou natruc vymyslel úplně iracionální víru. Jako že celý svět stvořil jenom jeden bůh, od zvířat až po lidi, což je samozřejmě hloupost, když se život na zemi postupně vyvíjel po milion let, že. No a ten bůh by byl hrozný tyran, omezoval by lidi na živote a na jejich odlišnosti, dělal by z nich ovce, jednu jako druhou. Kdyby nebyli poslušní, vyhrožoval by jim světem posmrtného utrpení, které je tam dole. Jenom tak, aby zkoušel, jestli v něj člověk věří, vytvářel by ohromná neštěstí a útrapy. Ale vše, co by bylo zlé, by přitom sváděl na jednoho jeho padlého anděla, který se právě tam dole zabydlel. Požadoval by, aby jeho stoupenci bojovali proti padlému andělu a jeho pomocníkům, čímž by zabíjeli vlastní bratry. A dal lidem přísný zákoník, a když nebudou dodržovat, budou přísně potrestáni. Hlavní jeho úspěch by však spočíval v tom, že on by byl TEN HODNÝ. Tehdy jsem nevěděl, jak mocnou zbraň jsem mu dal do ruky.?
Chvíli jsem nevěděla, o čem to vlastně mluví. Ale pak mi začalo svítat.
Jen tak z legrace jsem oslovil nějakého chlápka, nějakého Mojžíše nebo koho, myslel jsem, že se zase nic nestane. Takových krásných nápadů přišlo nazmar, tak proč by mělo vyjít tohle! Jenže to jsem se zmýlil. Pár let na to už zasedala rada a řešila problém několika set vyhnanců z Egypta, co se potácí na poušti. Odpustili mi s podmínkou, že, jestli ta víra přežije, budu mít vážné potíže. Čtyřicet let jsem měl klid. Potom jsem se dozvěděl, že skupina uprchlíků už přestala bloudit. S nadějí jsem další roky provozoval svou práci, když se narodil Ježíš. Jeho matka podvedla svého chotě, když mu namluvila, že její dítě je dítě boží. Zachránila tak sebe před ukamenováním a toho sympatického krejčího z nedalekého krámku opřed potupou. To ale ještě nevíš, co vyrostlo z Ježíše.?
Ale vím, hlesla jsem potichu.
Po jeho ukřižování už mi tam nahoře moc času nezbylo. Další roky trvalo, než se víra rozrostla. Původně neměla tak drsnou podobu, ale poté se objevili lidé, co na ní chtěli zbohatnout. Byl jsem vyloučen. Po staletí jsem mohl pozorovat přímo na zemi, jak se rychle rozrůstá síť kostelů a klášterů, jak církev vzala zákony svého boha a ještě je zpřísnila, aby z lidí vytáhla co nejvíce. Nadvláda církve se rozrostla po celém světě, i do Nové země, Ameriky. Z mé víry se stala krysa, která přežila všechno, a ještě měla zuby pevně zakousnuté do nebohého lidu. Staletí způsobovala války, rozepře, chudobu a smrt. Ti nahoře asi vědí, že toho lituji víc, než bych podle nich měl. Ještě donedávna jsem měl jistou magickou auru a byl jsem nesmrtelný, ale teď se se mnou něco děje, cítím se podivně…?
Svá slova muž nedokončil. Usnul. Dívala jsem se, jak potichu dřímá, najednou kolem něj bylo víc světla, než by se na noc patřilo. Napjaté ticho přerušilo cvaknutí mého diktafonu.
Ne…! zabědovala jsem, když jsem diktafon vyndala z kapsy. Nosím ho vždy s sebou, jako správná redaktorka. Nemohla jsem uvěřit, že místo nahrávání jsem zmáčkla tlačítko play. Vždyť mám diktafon už přes půl roku, znám každé jeho zákoutí a dokážu s ním manipulovat i poslepu! Navíc byl přístrojek úplně na potichu, a tak já ho nikdy nedávám. Takže jsem celý rozhovor nezaznamenala! Argh! Ťukla jsem se diktafonem do čela, když jsem uslyšela nějaký divný zvuk. Opravdu ho nedokážu popsat. Vzhlédla jsem na místo vedle sebe. Bylo prázdné.
Třela jsem si bolavé čelo a pomalu jsem obrátila hlavu k obloze. Doteď nevím, kam se muž-múza poděl, ale připadalo mi, že na mě jedna hvězda jakoby mrkala…
Angeluska
Views: 19